Můj blog by měl mít podtitul „Tichá pošta“. Uznávám, nebyla jsem v Olomouci, ale to ani docent Konvička, ani mluvčí IVČRN. A proto se mi aféra okolo petičního stánku nelíbí ani za mák.
Upřímně, už delší dobu se mi nelíbí dění uvnitř IVČRN. Doposud to bylo pouze jejich praní špinavého prádla na Idnesu. Přitom jsem vážně uvažovala o tom, že se k hnutí připojím.
Byla jsem vyzvána k účasti v hnutí Naštvané matky, ale nepřesvědčily mne ani spektrum a rozptyl jejich činnosti, ani způsob, jak hnutí působí a jak své zájmy prosazuje.
Předně, chápu paní Hrindovou. Netají se svým odhodláním vstoupit do politiky. Mimochodem, víte, že stánek má kolem 35kg? Že má sice vysokou nosnost zatížení seshora, ale nikoliv ze strany? Že nemusí být vyvinuta žádná extrémní síla na to, aby byl stánek povalen? A že ta síla nemusí přijít ani zvenčí? Paní Hrindové je každopádně ke cti, že napsala v titulu svého blogu slovo „SKORO“.
To, že ona napsala „skoro povalili“, nepřítomný pan Konvička napsal „povalili“ a mluvčí „zdemolovali“, to už je ona hra na tichou poštu. Hra s naším přesvědčením, emocemi, hra o body pro IVČRN.
Situace se stala a vsadím se, že kohokoliv se zeptáte, bude ji vidět skrze optiku svého přesvědčení. Já, ačkoliv nejsem bigotní křesťanka, bych se zamlada asi také snažila islamistům zabránit ve vystavení fotky s přeškrtnutým či zdemolovaným kostelem či jiným symbolem mé víry. Také bych se snažila domluvit po dobrém, a pokud by se mi to nepodařilo a měla jsem dojem, že mi není díky jazykové bariéře rozuměno, snažila bych se svůj problém vyřešit stržením onoho obrázku.
Netvrdím, že se ode dneška zastávám muslimů a Afričanů, že jsem radikálně změnila svůj názor a přesvědčení. Jen cítím, že TUDY CESTA NEVEDE. Chceme si obhájit svůj názor, svou svobodu slova, své místo na slunci, svůj prostor? Pak ale totéž musíme poskytnout i našemu protivníkovi. A musíme si u toho udržet určitou úroveň! Nesmíme jít cestou rozdmýchávání xenofobie, rasismu, extrémismu. Nedopusťme, prosím, aby nám negativní emoce zatemnily mysl, převážily nad projevem zdravě přesvědčeného rozumu a znevážily cíl našeho počínání.
Nemohu si pomoci, ale přijde mi, že s ohledem na současné události ztrácí IVČRN svůj šarm, že obsah ustoupil formě. Mám obavu, že takto může přijít o své místo v naší historii a o přízeň občanů, slyšení politiků. A o to jde, přeci, nejvíce.
Myslím, že by IVČRN měla přebudovat samu sebe, názorově se ujednotit, provést vnitřní audit a uvědomit si, kam až může dojít extrémní projev jedince, nedej Bože celého hnutí. Mimochodem, případ „stánek“ je krásným případem toho, jak si, soudím, ani aktéři neříkají pravdu a nechávají pracovat emoce. Emoce jednotlivců i tu kolektivní.
Nerada bych, aby byl můj blog vnímán jako zle míněná kritika. Když i mne, člověka názorově tak blízce vyprofilovaného, poslední dění pohoršuje, jak chceme působit na naše spoluobčany, dojít slyšení u vlivných politiků, jak chceme společný záměr dovést do zdárného konce???
Jsem absolutně přesvědčená, že ÚČEL PROSTŘEDKY NESVĚTÍ.
On totiž protivník zahnaný do kouta stává se extrémně nebezpečným, neboť nemá na vybranou. A my přeci nechceme bojovat, chceme se domlouvat. Nebo se pletu???
