Nazývejme problémy pravými jmény, jinak se řešení nedobereme

Všímám si, jak sami sebe svazujeme strachem z odsouzení. Že nám fakt, že se zdráháme problém a především jeho příčiny případně pojmenovat, brání si vůbec uvědomit, že něco problém je a potažmo, že by se měl řešit.

Příčinami problému současné imigrace Afričanů nejsou nepokoje a hladomor v jejich domovinách (to jsou důsledky), ale skutečnost, že odkládají řešení svého problému. Jejich problémem je jejich vztah k práci a řešení problémů obecně (a jejich přenášení na jiné, v tomto případě na nás) . A když je jim poskytnuta pomoc zvenčí (od nás), tak ji zkrátka spotřebují a živoří dále. Když toto ale vyslovíte nahlas, jste vzápětí označen za rasistu, nelidu, člověka bez empatie, xenofoba, cynika.

My máme strach z hromadné imigrace, ale problémem není imigrace jako taková. Takovou hustotu obyvatel ani nezaměstnanost tu, upřímně, nemáme, abychom se nevešli. Tím problémem je absolutní rozdílnost, troufám si říci neslučitelnost. A barva kůže je pouze minoritní rozdílností. Skutečnými příčinami této rozdílnosti jsou vztahy k víře, majetku, životu svému i cizímu, muže k ženě (ženám), dennímu režimu, práci a především k řešení problémů. A to se nezmění, tento problém a jeho důsledky jen změní prostředí i s jeho nositeli.

My problém vidíme, pocítíme, pojmenujeme si ho. Krátce na to diagnostikujeme, co jsou jeho příčiny a co následky (a alternativy následků), určíme si priority (jak moc nás problém pálí). Vzápětí zjistíme alternativy řešení, prostředky k řešení a ve finále problém vyřešíme.

V diskusi pod mým posledním blogem jsem byla upozorněna na existenci taxonomie rostlinných a živočišných druhů podle životní strategie.  Ta mi přijde v tomto případě nejvhodnější, nepříhodnější. Když tuto taxonomii důkladně prostudujete, zjistíte, že se v leckterých parametrech na tento případ hodí a že, když si ji uvědomíte v širším kontextu, na ní není vůbec nic xenofobního, nepřirozeného, agresivního, odsouzeníhodného.

Abychom odhlédli od případu imigrace, dovolím si uvést příklad ze šatny dětského bazénu. Nedávno jsem, kojíc svého syna po plavání, pozorovala, jak asi dvouletý chlapec začal dorážet na stěží ročního (ten se sotva držel na vratkých nožkách). To, co původně byla pobídka ke hře, se záhy změnilo v agresívní snahu menšího hocha srazit. A samozřejmě opakovaně uspěl. Obě matky jsem upozornila, ale malý agresor stihl během jejich přibližování chlapečka ještě srazit. Museli byste vidět jeho oči. Jedna matka si menšího plačícího hocha odnesla a ta druhá začala útočníkovi domlouvat! Byla bezradná a omlouvala chlapce, že je hyperaktivní. Naprosto bytostně jsem viděla její domluvu jako hrách odrážející se ode zdi chlapečkovy zarputilé snahy se jí vykroutit a doběhnout za snadnou obětí a ještě jí ublížit.

Uvědomila jsem si, že ani já nejsem schopna matce říci, že je její chlapec hyperaktivní, ale projevuje se agresivně. Že se hyperaktivní dítě nedá vychovávat ustupováním, ale naopak důsledným dodržováním nastavených zásad, z nichž jednou je neubližovat. Že se napříště jejímu synovi může stát, že rodič ubližovaného dítěte nebude liknavý. A jindy může narazit na agresora většího. Že to vše vím, protože jsem také vychovávala hyperaktivního syna. A tudíž vím, že hyperaktivita nerovná se agresivita.

A tak je to, bohužel, s námi se všemi. Bojíme se věci nazvat pravými jmény, a to nám svazuje ruce a brání v nápravě.