Národe pomož sobě aneb toto se samo vážně „nevyčokoláduje“

Nejspíš to znáte sami. Něco se porouchá a hlásí, že se blíží doba jeho odpisu, ale Vám se to zkrátka teď zrovna nechce řešit. V takových chvílích tatínek mých starších dětí občas říkal: „Nechme to, ono se to vyčokoláduje“. A skutečně. Na příště televize fungovala, pračka prala, vysavač vysával, dětské autíčko troubilo a jezdilo. Ještě chvíli. A takhle nějak to je teď se situací s uprchlíky, azylanty a přistěhovalci (nejen islámského vyznání), kteří budou spolu s naším působením v EU do naší země přicházet.

Jak tak píši blogy, uvažuji, vnímám rozhořčení diskutujících i čtenářů, tříbím si myšlenky a názory. A postupně mi dochází, že sice nebezpečí islamizace a terorismu jsou ty z největších, ale zároveň vidím reálně nebezpečí ze strany azylantů ostatních. Například těch ze zemí válčících či ze zemí třetího světa. Bojím se především jejich nemocí fyzických, politických i psychických. A těmto všem problémům, ať se nám to bude líbit či ne, v okamžiku, kdy se otevřeme, budeme muset čelit. Dnes a denně na věky věků.

Přiznávám, ještě před půl rokem jsem nechápala. Nechápala jsem veškerý ten "humbuk" kolem „sluníčkářů“ a IVČRN (pro mne, odpusťte, pane docente, „Konvičkovců“) a nechápala jsem, co bych já, v tu chvíli očekávající narození našeho syna, měla mít proti strádajícím (nejen arabským) dětičkám a jejich maminkám a tatínkům. Netvrdím, že již chápu, jen jsem napnula veškeré smysly a snažím se si ujasnit myšlenky.

Poté, co jsem napsala blog o tom, že se ze mne stává islamofob, uvědomila jsem si několik věcí :

1/ -fob je příliš silné. Já necítím zášť, nenávist a zlobu a jsem daleka ji šířit. Jen se bojím a chci apelovat na ostatní, aby se zamysleli, zda není čas se začít bát společně.

2/ od uvědomění si obav byl jen krůček k tomu, že jsem si uvědomila, že jsem vlastně jen další „pes, který štěká, ale nekouše“. Že dost bylo slov a je třeba něco činit. A nemyslím tím zákaz islámu, postavení šaríji, koránu a jejich šiřitelů mimo zákon. Na to, obávám se, jsme příliš malí páni. A koneckonců, jak píši v prvním odstavci, nebojím se pouze islámu a terorismu, to jsou špičky ledovce, bojím se všech nemocí (ať faktických nebo v přeneseném slova smyslu), které s sebou přistěhovalci přinesou. Jak to zařídit, abychom jim byli schopni předejít a případně čelit?

3/ Od uvědomění si nutnosti akce byl další krok (v mé mysli) k tomu, že jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jaké jsou správné zákonné postupy, aby malý český človíček či jejich skupina pohnula historií. Jak přimět své poslance a jejich prostřednictvím vládu, aby příslušná zákonná opatření vytvořila, zakotvila v naší ústavě, v našich zákonech, uvedla do akce a jurisdikce aby se naučila kontrolovat jejich dodržování? To vše, abychom předešli problémům, které jsme již ve světě vypozorovali, poučili se z chyb hostitelských národů před námi a abychom byli i nadále, až si do našeho domu pozveme hosty, pány svého domu v pravém slova smyslu.

4/ No, je to, národe, na nás. Postavili jsme si divadlo, dokázali jsme se vypořádat s fašismem, s komunismem a jinými –ismy. Jsme národem Karla IV-ého, Jana Husa, Jana Ámose Komenského, Jana Nerudy, pánů Heyrovského, Wichterleho, Václava Havla (a spousty jiných, kterým se omlouvám). Ti všichni nečekali, AŽ SE TO VYČOKOLÁDUJE. Tady bychom si měli uvědomit, že ani sympatizantům Islámu, ani jeho oponentům či  takzvaným islamofobům nejde o to rozdmýchávat vášně negativní, ale oslovit zdravý rozum, abychom ve svých domech mohli hostit hosty, aniž bychom se báli, že se zmocní našich lůžek, stolů, ohňů a klíčů, přeorganizují nám naše domácnosti k obrazu jejich a ve vší humánnosti s rozčarováním zjistíme, že jsme se stali ve vlastním domě hosty my.