Můj pohled na sdělování pravdy o „Ježíškovi“

Myslím, že v tomto žádný jedině správný přístup neexistuje a každý z nás, jako rodič, jednáme dle svých osobních zkušeností z vlastního dětství. Myslím si, že drobná tajemství patří k výchově a nelze je považovat za lež.

Myslím si také, že malému dítěti je třeba pravdu upravovat adekvátně jeho vyvíjejícímu se intelektu, ale i s ohledem na jeho schopnost zvládat emoce.

Jsem věřící a své starší děti jsem učila od malinka tomu, co o Vánocích oslavujeme a proč. A také že já, jejich matka, jsem chybující, když každoročně propadnu potřebě vycídit nádobí a příbory, když se snažím mít umytá okna a dveře, když se vrhám do nákupů v přecpaných krámech a občas přicházím uštvaná a unavená. Také, když míru oslav poměřuji včas vytvořeným adventním věncem či dostatečným množstvím a výběrem cukroví a jiných dobrot, povedenou vánočkou či ozdobeným stromečkem.

S malými dětmi jsem nechodila na Půlnoční, ale chodili jsme na mše dětské. Zpívala jsem jim koledy a vysvětlovala, o čem se v nich zpívá. Děkovali jsme za jídlo, za dary, za požehnání.

Ale přiznám se, víru v Ježíška, tu jsem jim ponechala, dokud samy nepřišly s pochybami.

Jsem totiž přesvědčena, že tak jako dítěti upravujeme pravdu o spoustě jiných věcí (početí, sex, porod, soud, trest…), tak jako je, pokud to jde, držíme mimo nebezpečí zvenčí a učíme je mu předcházet, tak víra v nadpřirozeno zkrátka patří k dětství a dozrávání psychiky a skutečné, zralé, plné, víry.

Jsem přesvědčena, že tak jako v dospělosti dostáváme výplatu za odvedenou práci, tak v dětství dostáváme dary za správné chování a plnění svých povinností. A naopak, jsou nám odepřeny v případě toho nesprávného.

To dětem sebereme i Čerta s Mikulášem? Ti přeci neexistují, ta proč by se jich měly děti bát či se na ně těšit? Odepřeme dětem sledování pohádek? Vždyť ani pohádkové bytosti neexistují, byť jejich stvoření našimi předky mělo nepochybně taktéž vliv na výchovu dětí a dospívajících (nekoupej se v rybníce, nechoď do bažiny či sám do lesa, po setmění se drž doma…). A jak je povedeme k víře v Boha a spoustu jiných abstraktních věcí???

To je necháme bez varování sáhnout na horkou plotnu, přejet autem či spadnout z výšky, protože na nehody jimi způsobené jsou taktéž abstraktní, dokud se nepřihodí? Co má být mírou? Že si na to mohou sáhnout? Že to říkají všechny děti ve školce? Že to dávali v televizi či psali na fejsbůku???

A co jsem udělala, když přišel syn ve školce s prvními pochybnostmi? Potvrdila jsem mu je, řekla pravdu a učinila jsem z něj spolunositele tajemství nás dospělých. Aby nekazil dětství své malé sestře. A věřte či ne, když dorůstaly a  spoustu věcí si daly dohromady, i když už chodily a dárky nám rodičům kupovaly samy (adekvátně obsahu své pokladničky), i poté se všichni svorně těšíme na „Ježíška“.

Teď obzvlášť, protože společně ovlivňujeme další dětskou, problémy světa ještě nezatíženou, dušičku našeho nejmladšího. A rádi bychom, aby ho "světabol" zasáhl co nejpozději.