Stala se zřejmě nespravedlnost. Kojící matka, ač údajně nijak neexhibovala, byla nespravedlivě nařčena zaměstnancem banky. Potud bych matce věřila. Laktační liga však tento případ přinejmenším na hlavu postavila.
Stala se asi vážně nespravedlnost. Kojící matka, která se jen snažila uklidnit dítě, byla téměř vykázána zaměstnancem banky a nespravedlivě obviněna z nepřístojného chování. Potud bych i matce věřila. Zažila jsem něco podobného. Co z toho ovšem „Laktační liga“, či jak se sdružení a samozvaný ochránce kojících matek nazývá, provedla, je na hlavu postavené. Namísto opory pro poškozenou dosáhly pravého opaku.
Jediným pochopitelným důsledkem jsou v tom nejmírnějším případě rozpaky, v tom horším nepochopení a v tom nejhorším pohrdání.
Co je však nejhorší, je, že spolu s okázale kojícími a své mateřství na odiv vystavujícími ženami jsou mnohými do jednoho pytle hozeny a do pohrdání zahrnuty i „normální matky“.
Mám kolem sebe velebublinu. Za prvé mám děti dvou generací, za druhé žiji již ve 3. kraji naší malé republiky (a známé a blízké mám i na Moravě a v ostatních krajích) a za třetí mám v sobě něco, co mi umožňuje proplouvat napříč skupinami (nejen těmi na fejsbůku) generacemi, kraji, oborovými i společenskými „kastami“.
V mé bublině nebyla a není žádná „okázalá kojička, odhalovačka a doma-rodička“.
V mé bublině nepanuje pražádná zášť vůči ženám, které nekojí či nekojily, a to bez ohledu na to, zda jim kojit nešlo, dítě kojení odmítalo či být kojeno nemohlo anebo se matka pro nekojení z nějakého důvodu rozhodla sama.
V mé bublině nepanue a není žádná zášť ani vůči matkám, které děti mít nemohou či nechtějí.
Nikdy jsem své mateřství ani možnost (ano, nepovažuji to za schopnost, ale dar, možnost) mé děti kojit okázale nevystavovala, mimo jiné i ze solidarity vůči mým kamarádkám a známým, které příroda dětmi neobdařila či je o ně okolnosti připravily.
Všechna má mateřství považuji za nejkrásnější a nejskvělejší období v mém životě a své děti za dokonalé dary shůry. Přiznávám, že jsem v těchto obdobích zažívala pocity výjimečnosti, obdarování a požehnání, povětšinou s otci mých dětí a nejbližšími.
Ale k tomu, abych se cítila výjimečná, nepotřebuji, aby cizí lidi zírali na má ňadra či jiné části těla. Upřímně, nevím jak u vás, dámy, ale za sebe říkám, že namnoze není na co. Občas si říkám, že onen „hormonální opar výjimečnosti v důsledku mateřství“ je hodně chabá náhražka za, přinejmenším dočasně, těhotenstvím a kojením zhuntované tělo a potažmo i ženské sebevědomí.
A tak si říkám, zda bychom, namísto chápání a zloby neměli ty dámy, co mají nutkavou potřebu své mateřství vystavovat na odiv, litovat. Jsou vlastně tak ubohé, že si neuvědomují, kolik lidí, v čele s jejich vlastními dětmi, svým nesmyslným chováním poškozují.
Co jim asi řeknou jejich děti, až dorostou a zjistí, že je jejich matky vlastně veřejně zneužily?
A to jen proto, aby si připadaly, mnohé zřejmě jen jediných pár let v jejich životech, výjimečné…
