Kdo nekřičí s Vámi : „nepusťte je“, křičí proti Vám : „vítejte“???

S úžasem a úděsem sleduji proměnu spousty lidí kolem sebe. Z mnoha lidí se za poslední týdny  stali antiislamisté non plus ultra a kdo nekřičí rezolutní a extrémistická hesla, je odsouzen a hozen do jednoho pytle se „sluníčkáři“

Tak se stalo, že jsem byla v jediný den v diskusi pod mým posledním blogem označena jedním diskutujícím za nebezpečného šiřitele anitislamistických myšlenek a druhým za „sluníčkáře“, který se chce s přistěhovalci domlouvat a kamarádit.

No, necítím se být ani jedním z extrémů. Popravdě, velmi se snažím uchovat si zdravý rozum a vyvarovat se jakéhokoliv extrémistického vnímání situace a potažmo i extrémistických projevů.

Stále se bojím nekontrolovatelného přílivu imigrantů (bez ohledu na způsob a důvod jejich příchodu, statut, náboženství i založení) a ještě více se bojím neovladatelně rostoucího množství muslimů. Na tomto mém postoji se nic nezměnilo a nezmění. Uvědomuji si, jaký dopad bude mít jejich příchod na státní pokladnu, na běh naší ekonomiky, na rozdělování peněz potřebným, na uchování si životní úrovně, a především na naše hodnoty a zásady.

Nevidím pražádný přínos v jejich přítomnosti pro naši malou zem. Nevěřím, že by se ujali vykonávání prací, jsou-li tu vůbec ještě nějaké, které se zdráhají vykonávat naši občané a příslušníci jiných již zdomácnělých národností a etnik. Nevěřím, že by soužití dvou tak odlišných věr a potažmo životních postojů mohlo probíhat bez problémů a vesměs negativních následků.

Zásadní překážkou ale je, že nevidím, jak tomu všemu v reálu zabránit. Tak, jako nelze postavit zeď okolo celého afrického pobřeží a zabránit imigrantům v nastupování na pašerácké bárky, tak jako nelze rozbít všechny tyto bárky a zabránit pašerákům lidí postavit jiné, tak jako nelze v dohledné době předělat Afriku tak, aby žití v ní bylo pro Afričany únosné a stejně atraktivní jako pokus o žití v Evropě, stejně tak vidím nereálné uchovat si tak výsostné postavení, aby sem dříve nebo později imigranti nepřišli. Karel IV sice vystavěl za účelem obrany Hladovou zeď, ale obávám se, že nelze zařídit, aby stavba sebevyšší sebevýkonnější hradby (ať už hmatatelné či imaginární) kohokoliv zastavila před tím, co je, obávám se, nevyhnutelným.

Nemyslím, že by migranty, zvláště ty ekonomické, lákala naše malá zemička (ačkoliv, kdo ví), ale už teď je nasnadě, že naši silnější a bohatší sousedi (Francie, Německo, Rakousko) již vyčerpali své možnosti (či jsou tomu blízko) a své hranice pro imigranty uzavírají. A ti, vcelku pochopitelně a pro nás bohužel, chytají za kliky vedlejších „dveří“, zda se, alespoň ony, otevřou.

Rozhodně si nemyslím, že bychom je v tu chvíli měli uvítat chlebem a solí, ale v takovém případě se jimi zkrátka budeme muset zabývat. A tím je myšlena stavba azylového tábora, mobilizace zdravotnického personálu na ověření jejich zdravotního stavu, administračních pracovníků azylového úřadu, kteří začnou prověřovat identitu žadatelů o azyl, ochranné složky, které budou hlídat klid v azylovém táboře, ale i ochranu místního obyvatelstva před imigranty (ať se Vám to líbí, okovy je spoutat k sobě nemůžeme) a taktéž zdroje finanční, právní a exekuční k tomu, abychom byli schopni (de jure i fakticky) neúspěšné žadatele o azyl či ty, kteří se budou proceduře přijímání/odmítání podrobit, vyhostit. To vše v žádném případě není záležitostí minut ani hodin, ale týdnů a měsíců, nezřídka let.

A ať BPI (IvČRN) a jejich skalní příznivci křičí a burcují ve Vás, milí spoluobčané, sebevětší nenávist a odpor (vůči imigrantům, naší vlastní vládě a jejich představitelům i sluníčkářům), vězte, že jsme, jako stát, podepsali a do ústavy vložili Listinu základních lidských práv a svobod. S ohledem na tuto skutečnost výše uvedený proces zkrátka obejít nelze, a to dokonce ani kdybychom vystoupili z EU, jak znějí některé hlasy (podotýkám, že jsem od počátku euroskeptik). Můžeme sebevíce sočit jeden na druhého, ale pokud se nedomluvíme my mezi sebou, jak chceme, abychom byli vyslyšeni a následně respektováni?

Já také nechci, aby byla naší malá krásná země k prasknutí  přeplněna lidmi, nemocemi, nesváry ani půtkami. Ale také chci jednou umřít s pocitem, že jsem tu pro své děti něco vybudovala a že jsem se kvůli tomu, aby to zůstalo zachováno, nepoprala nejprve  se sousedem či spolubojovníkem.

Rezolutně však odmítám, aby míra mého přesvědčení a odhodlání situaci řešit byla poměřována nenávistí, kterou mám vyzařovat a vykřikovat vůči každému, kdo se nechová, potažmo nesmýšlí stejně.