Je to marný holky, maj to v genech!

Znáte to… když se to narodilo, bylo to takové růžovoučké, mamce i taťkovi se to do náruče vešlo, sladce to vrnělo, magicky vonělo, hebounké to bylo. A hlavně, z mamky to zamilovaná očička nespustilo.

Osmiměsíčního synka běžně ukládáme kolem 19. hodiny. Včera mu ale režim narušila silná rýma a horko odpoledne, takže jsme koupel a krmení o hodinu odložili. K večerním rituálům patří, že po koupeli odnesu syna tatínkovi pro pošmudlání," hubana" a „placáka“ na dobrou noc.

Zatímco tatínek, který měl rozkoukaný hokej Česko-Kanada, všeho nechal, vstal a šel dát kloučkovi dobrou noc, prcek se otočil a naprosto konsternovaně hleděl na pohyb hráčů po ledě. Nepomohly ani mé pokusy otočit se za tatínkem, ani  tatínkova snaha zastínit televizor. Oči  našeho miminka byly jednoznačně zacíleny.

V tom padl gól a ač byl do naší branky, synkovi se blýsklo v očích a začal radostně poskakovat a máchat ručičkama.

Oba jsme vyprskli smíchy a mně došlo, že-marná snaha- vychovávám dalšího mužského.

Protože příště (hlavně až nebudu zdrojem jeho obživy a tudíž modlou) budou nejspíše sedět vedle sebe a koukat přese mne oba „jako jeden muž“.

A víte co? Stejně je oba miluju!