Jak jsme vyhnali myši

Máme špajz a dvě kočky myšilovné. Ač bydlíme na kraji vsi u pole, donedávna se k nám dostaly jen myši, které naše kočičky přinesly, aby se pochlubily. A pak ty, které hned s příchodem podzimu po fasádě pronikaly na půdu.

První roky totiž naše novostavba neměla podbití.

Zkoušeli jsme veškeré humánní či bio-způsoby, jak se jich zbavit. Zavřeli jsme na půdu kocoura-lovce. Při našem příchodu kocour zívl a zvedl se z místa a pozice, ve které jsme ho opustili. Stav myší populace? Zde je zcela na místě OK (Zero Killed…). A tak jsme zkusili pastičky, co myš chytí, ale nezabijí. Netuším, jak to ty potvory dělaly, ale pasti vyžraly, aniž by byla byť jen jediná z nich lapena. Opět, OK. Přitvrdili jsme a nastražili pastičky klapačky. Postupně jsme jim podstrojili : sýr, syreček, salám, syrové maso, vařené maso, uzené maso, dokonce i čokoládu (paní prodavačka říkala, že zabírá nejlépe). Výsledek : OK. Tedy, samozřejmě všechny pastičky vyžrané a sklaplé a nažrané myši se množily a pobíhaly zvesela dál.

Protože to bylo krátce po našem nastěhování, půda byla plná krabic s oblečením a knihami. Navíc je v podlaze natažená elektrika přímo ve vatové izolaci. A především, není nic moc usínat a přitom slyšet, jak Vám nad hlavou rejdí hlodavci. Proto jsem se odhodlala k řešení chemickému, ke granulkám. Účinnost : 100%. Do několika dnů se naše půda „vymyšila“. On totiž ten vražedný fujtajbl způsobí žravci velikou žízeň, a ten se vydá za vodou. Zbytek působení je nehezký, nastudujte si sami.

Vedra letošního léta zjevně vadila nejen nám, ale i myším. Moudře usoudily, že nebudou riskovat strastiplnou cestu po fasádě na již podbitou půdu. Místo toho si vybraly místo zaslíbené, dobrotami a klidem oplývající, náš špajz.

První, kdo to poznal, byly naše kočky. Začaly se podezřele často ochomýtat kolem dveří, bystrýma očima sledovaly police, zaujímaly bojovný postoj, kdykoliv se dveře pootevřely. Dokonce i naše trojbarevná mňau-dáma, pro niž platí nomen omen. Silky=Hedvábná. Ale taky, jak jí říká moje maminka, domněle zdrobněle, Sily či Silinko (=Pitomá, Pitominko)

Marně jsme se snažili navzájem ukonejšit, že kočky jen cítí uložené dobroty. Bohužel, spižírna byla plna důkazů myšího působení. Z obalů s poživatinami se sypalo, jak si myška tu a tam zobla. Šlo zjevně o gurmánku. Uzobla tu ovesnou vločku, tu čočku, tu kolínko, tu zrnko rýže. Neušetřila ani pytlíky čaje, brambory ani zeleninu (pouze čerstvou, povadlou a okoralou nechávala nám). Bylo třeba jednat. Pečlivě jsem prohlédla každý lupínek, hlízu, polici, sklenici či sáček. Při sebemenším podezření na myší přítomnost jsem vyhazovala. Vše, co zůstávalo, jsem otírala neředěnou desinfekcí. Smradu jako Cařihradu, jak by řekla moje maminka. Či spíše jako ve válečném lazaretu. Ale po myši ani památka.

Až manžela napadlo otevřít kuchyňský rozvaděč. A ejhle, on z něj koukal myší ocásek. Nepatřím sice k jedincům na židli stojícím a fistulí ječícím, ale přiznávám, že jsem byla nesmírně vděčna svému rytíři, že myš opatrně vytáhl. Položil ji na zem vyklizeného špajzu, přivolal kočku a rychle jsme zavřeli dveře. Los vyšel na Silky, protože kocour byl kdesi na námluvách. S myší, která hrála hru na „mrtvou myš-udělám se menší a ještě menší, až budu nejmenší na celém světě“, si div neudělaly siestu. Chvíli jsme příhlíželi, ale pak jsme je obě vyhodili ven. Co se dělo dál, tedy skutečná hra na kočku a myš, už není pro slabé, útlocitné, čtenáře…

Uvedený postup jsme opakovali již 3x (jedna myška samu sebe uvěznila v láhvi od piva a usnadnila nám tak vyhazov, ale zdá se, že konec dobrý, všechno dobré. Zdá se, že už nakupujeme pouze pro nás, dvounožce.

Jsem si hodně jista, že i myši mají jakési dorozumívací mechanismy typu tamtamu (kouř asi ne, to bychom viděli). A že se jeho hláška z „následujte nás do ráje“ změnila na „ne, tam ne, už se na nás připravili“.

Alespoň v to doufáme...