Ach to mytí oken. Rodinné etudy.

Blíží se Vánoce a pocit nás, praštěných hospodyněk, že Ježíšek nepřijde, když nebude doma naklizeno, načančáno a voňavo. Tak jsem se pustila do mytí oken a nedbala, že jsem po nemoci a braní antibiotik. Zákonitě přišla migréna.

Nebudu vás zdržovat podrobnostmi, koneckonců byl to ten stupeň migrény, při které ještě zabírají pilulky, kdy se nemusím uložit do horizontální polohy na ztemnělou samotku a bát se závanu vzduchu i náznaku pohybu, abych nebudila permoníčky s těmi děsně ostrými kladívečky, se kterými se prokousávají mou mozkovou hmotou s kadencí a přesností zubařské vrtačky.

Jen jsem se tedy usadila, snažila se nevnímat, jak mi vlnění šedé kůry mozkové způsobuje mořskou nemoc, poslouchala žvatlání synka a snila jsem či vzpomínala na to, jak mytí oken (nejen to předvánoční) v naší rodině přinášelo okamžiky málem tragické, tragikomické, komické a osudové.

Maminka

Snad nejděsivější případ v naší rodinné historii. Vyrůstala jsem v bytě, kde byly vysokánské místnosti a potažmo i okna. Ta byla poctivá, špaletová, dvojatá, s vrchním okýnkem, tak zvanou ventilačkou. Moje maminka je hospodyně každým coulem. Kam mi paměť sahá, vždy vytvářela čisťounko a útulno. Maminka vládne uměním vyrobit z prdu kuličku a ještě ji načančat tak, že ztělesňuje domov. Když mi bylo 6 a půl, přišel na svět, na začátku prázdnin, bráška a rodiče mě odvezli k babičce. Prý jen na týden či dva, aby toho maminka neměla tolik. Ve skutečnosti  jsem tam pobyla déle. Až po letech jsem se dověděla, proč. Maminka se totiž, asi 2 týdny po návratu z porodnice, rozhodla, že umyje okna.

Snad byla ještě zesláblá po porodu, snad dostala závrať, snad jí zasvítilo sluníčko do očí, snad bylo po letním dešti či se malý bráška zavrtěl v povijanu a maminka ztratila koncentraci a rovnováhu. Zkrátka něco se stalo a mamince se smekla noha a propadla ven z okna.

Zůstala viset na parapetu ve třetím patře. Dole betonem vylitý dvorek s klepadlem (tedy ne že by to při té výšce hrálo nějakou roli), daleko široko nikdo známý, tatínek v práci, já v Praze, na posteli v pokoji budící se miminko.

Záhy si jí všimli řemeslníci z nedaleké stavby. Jednoho poslali telefonovat pro pomoc a ostatní popadli slamníky ze svých postelí v maringotce a začali je klást na sebe pod okno a svazovat svoje haleny. Dva se rozběhli po bytech a snažili se vyrazit dveře tam, kde tušili, že maminka je. Ti dole na ní křičeli, aby se zkusila vytáhnout, ale pokud to nezvládne, ať vydrží, že už je pomoc na cestě. Mamince ubývaly síly, už to vypadalo, že z nás budou sirotci. V tom ale bráška zaplakal a mamince došlo, že když spadne, syneček se nikoho nedopláče, zůstane hladové a bez pomoci. Zkrátka pobrala veškeré síly a doslova se vyškrabala na hranu parapetu a po hlavě zapadla mezi okno a poodtažený psací stůl. Asi by zůstala v bezvědomí pod stolem, ale v tom se bráška naplno rozplakal a ona se zmátořila a doplazila se k němu. To už se řemeslníci zespoda s přivolanými policajti probourali do dveří a ošetřili jí, doslova, utrhané nehty. Maminka bohužel přišla o mléko, takže jí přivolaný lékař předepsal recept na sunar, kdosi pro něj doběhl do lékárny a uplakaného brášku nakrmili.

Tatinek

Můj tatinek není právě sportovní typ. Ač v mládí připomínal  Roberta Redforda (oproti tomu maminka vypadala jako Audrey Hepburn), neoplýval ani svaly (koneckonců, to se tou dobou nenosilo) ani zručností. Co se týká pomoci domácnosti ve velkém bytě mého dětství, tatínek ovládal dokonale umění „neukazuj, že to umíš, jinak Ti to zůstane“. Kam mi paměť sahá, pamatuji si ho buď v práci, jak nakupoval (tatínek je velmi spořivý) anebo nad učebnicí cizího jazyka. Jednou se ale mamince přeci jen podařilo přemluvit ho, aby jí byl nápomocen při mytí našich obr oken. Maminka potřebovala, aby jí je rozšrouboval, aby je mohla umýt i zevnitř. A taky, aby přinesl ze sklepa štafle a umyl ventilačku, kam ona se při svých 150 + cosi centimetrech nedosáhla, zatímco on, téměr dvoumetrový, snadno. Dlužno podotknout, že se tatínek snažil (teď si uvědomuji, že to možná bylo po výše uvedené příhodě a on už nechtěl nechávat maminku samotnou), zkrátka užasle jsem sledovala nebývalou souhru rodičů při původně jen maminčině práci. O to užaslejší jsme všichni tři zůstali, když se to stalo. Jak se tatínek natahoval, asi povolil jiný šroubek, zkrátka ventilačka se vyklopila víc, než tatínek čekal. Její vnitřní část se jala padat a tatínek jí nestihl chytit. Naštěstí zůstal, doslova ztuhlý úlekem, s rukama vzpaženýma vzhůru, a tak ventilačkou, jak padala, propadl. Všichni jsme zůstali perplex. Tatínek, který až po chvilce upažil a začal se svlékat a kontrolovat, zda není pořezaný. Já s maminkou jsme ho i sebe zběžně prohlédly (střepy se rozlétly po celém pokoji) a pak běžely jedna pro smetáček s lopatkou a koš na velké střepy a druhá pro vysavač na ty malé. Až po hodné chvíli byl tatínek schopen odšroubovat torzo okna a slíbit,  že sežene řemeslníka, který pohromu opraví. Koneckonců, byl prosinec a jednoduché okno příliš neizolovalo.

Ano, hádáte správně, pokud si myslíte, že tatínek už nikdy žádné okno nemyl. Místo toho maminka získala pomocnici, mne.

Babička s dědečkem

Jen z vyprávění vím, jak dědeček definitivně odradil babiččku od snahy zapojit ho do předvánočního shonu, mytí, čištění a čančání. Kdykoliv babička myla okna, stěžovala si dědečkovi, jak moc by bylo třeba vymalovat. Oba pracovali jako účetní na hospodě a oba kouřili, jak se říká, jako fabriky. Děda byl muž činu, a tak, po jednom takovém babiččinu brblání, došel do sklepa pro štafle, barvy, štětce a dokonce i tehdy moderní válečky. Když už se pro něco rozhodl, neustoupil ani o krok a načatou práci dokončil. V brzkých hodinách 24. prosince. Mimochodem, vůbec netuším, jak to moje drahá babička zvládla, ale když jsme celá rodina na Štěpána přišli, bylo nejen vymalováno a po vymalování uklizeno, ale i načančáno, navařeno a napečeno, takže se stoly prohýbaly pod spoustou dobrot. Tohle se opakovalo párkrát po sobě a babička pak myla okna pouze, když děda vyrazil na zahradu.

Já

S radostí vzpomínám na okna, polepená výtvory dětí, která jsem se bála umýt, abych nic z té krásy nezničila. S nelibostí vzpomínají moje děti na mé mytí oken, když byly starší. Já jsem si totiž vždy pustila naplno svou oblíbenou hudbu. Mimochodem od té doby nesnášejí nedávno zesnulého Leonarda Cohena a seskupení Blackmore´s night. Z těch novodobějších vzpomínek jsem okna myla večer předtím, než mě odvezli do nemocnice a my se týden strachovali, abychom nepřišli o naše miminko. A taky jsem je (se stěrkou na tyči) myla večer předtím, než synek nad ránem razantně ohlásil svůj příchod na svět.

Čím jsem starší, tím laxněji k mytí oken přistupuju. Dokonce jsem se přistihla , že mě těší sledovat našeho synka, jak vytváří další a další prstíčkové a pusinkové otisky na francouzských dveřích. Ne, že bych čas od času nevyskočila a neutřela je. Častěji si však řeknu, že teď je to zdánlivě nekonečný příběh, který však jednou skončí a mně se po něm pak bude ukrutánsky stýskat. A tak prostě odložím hadr a jdu malému raději číst říkánky či stavět s ním komín z kostek.

Ale ty Vánoce, ty jsem prostě musela. No uznejte, copak by k nám Ježíšek trefil ?

Ale vážně, příjemný adventní čas vám všem, ať u okna myjete anebo to nepovažujete za až tak důležité