Povídka - Osud Slovenského Vlčího Špice 1.díl

Byl mráz, venku sníh dosahoval skoro pod okna dřevěnice a rampouchy ze střechy se v zubatém slunci třpytily jako diamanty.Lukáš pozoroval tu krásu a jeho oči upoutala černá skvrna na sněhu „co to tam je?“ Ptá se Jany, která se ještě protahovala v posteli.“Co tam asi je, sníh a zima, zato tady je krásně teploučko pojď ještě na chvíli ke mně pod peřinku.“Lákala ho.“Podívej tam leží pes“. A udiveně se podíval přes rameno na Janu. „Ty si ze mne děláš srandu, abych už vstala viď?“Usmívá se a pomalu vstává. Nejsem přece slepý myslí si Lukáš a odhrnuje záclonu, aby se mohla lépe podívat. Opravdu na sněhu přede dveřmi se v klubíčku choulil pes.

Chudáček, není to ten pejsek co jsme ho viděli s bačou, který tu nedávno pásl ovce? Ptá se Jana a kroutí přitom hlavou. „Asi ano, jdu se podívat.“ „Ale buď opatrný, aby tě nepokousal víš, že posledně na nás vrčel“. Volá za ním manželka a ve spěchu se obléká.

Lukáš odemkl dveře a dívá se na psa, který už stál lehce zježený přede dveřmi. „Tak co?“ Ptá se ho Lukáš. „Pročpak nejsi se svým pánem?“ Vedle něho vykoukla Jana. „Co s ním, má asi hlad a bude mu určitě zima, nevezmeme ho dovnitř?“ Typická ženská, myslí si Lukáš, nemyslí na nebezpečí a hned by si vzala domů toulavého psa.“Počkej zajdu pro něco dobrého k snědku.“ Říká Jana a už pospíchá do kuchyně.“ No, to začíná hezky,  kvůli mně by takto nepospíchala“. Mručí si Lukáš sám pro sebe a pozoruje psa.„Ták tady to je“. A podává psovi misku s gulášem od včerejšího oběda. Ten se chvíli dívá na jídlo a patrně neví co má udělat, ale  zvítězil hlad a hltavě se pustil do žrádla.“Podívej ten měl hlad, kdo ví, kdy naposledy žral víš co říkal ten bača, že někdy nemá ani on nic k jídlu a psům dává jen mouku s vodou“.„Asi ano.“ Bručí Lukáš.

Pes vylízal misku a dívá se na ně jako by ještě prosil o jednu.“Myslíš že chce ještě? „Já mu tedy ještě trochu toho guláše dám.“ A bere misku od psa.Lukáš pozoruje psa co bude dělat, ale ten se už netvářil nepřátelsky,ale začal i vrtět ohonem a posunul se blíže ke dveřím.„No tak pojď “. A kývnul rukou směrem do chalupy. Pes nečekal a rozběhl se za Janou do kuchyně.„Fuj! jsem se lekla“. Vřískla Jana. „Jak to, že tu vběhl? Ptá se Lukáše.“Jsem ho pustil, asi se už nebojí“. Odpovídá pořád ještě zamračeně Lukáš.

 Pes zatím dojedl a rozhlížel se po světnici. Nakonec si šel lehnout pod stůl.

„Páni co s ním?“ Ptá se Jana. „Nevím, ty jsi mu dala žrádlo a víš co se říká, když dáš zvířeti nažrat, tak už u tebe zůstane“. „Ale nevím jak to chceš udělat, víš, že jednoho psa už doma máme a kdo ví, jestli by ho Bára přijala.“ „To ho chceš vyhnat ven do toho mrazu?“ Dívá se soucitně Jana s manžela na psa a natahuje ruku, aby pejska pohladila. Pes jí začal olizovat a nechal se drbat za ušima. „Je hodný podívej.“ Usmívá se s rozzářenýma očima na Lukáše. „No to vidím, patrně jsem teď spadl z lopaty“. Neodpustil si kousavou poznámku, ale začal psa hladit po hřbetě taky. „Ale nechat si ho nemůžeme, když pojedeme domů budeme ho tu muset nechat“. Podotkl Lukáš, spíše už pro sebe, než ženě.

Punťa, jak mu začala Jana říkat, se od své nové paní, která nešetřila pamlsky a pohlazení  nehnul. Celý den seděl v kuchyni a ven ho ani nenapadlo se podívat. Jana se usmívala a mazlila se s ním. Zato Lukáš ten, jako by ztratil řeč a jen zamračeně přikládal do kamen. „Ty se zlobíš?“ „Ne, Ale vím , už teď, jak to bude za tři dny, když budeme muset odjet  a jeho zde nechat.“  Jana, jako by neslyšela to co říká, jen podotkla. „Toho chudáčka nemůžeme jen tak vyhodit na mráz“. A podívala se na něj čokoládovýma očima plnými zoufalství. „Pochop Jani  je to tulák, celý rok nahání v lese ovce, živil se lesními plody a lovil ptáky, je divoký a doma by byl jako v kleci.“ „Možná se pleteš, co když utekl, protože se u bače neměl dobře?“Vytryskly ji z očí slzy.Lukáš ji podal ubrousek se slovy. „ Uvidíme, ještě nejedeme domů, možná se jen přišel ohřát a půjde pak zase dál.