V Pieninských horách u Červeného Kláštora, se odemykala klíčem řeka Dunajec.

Červený Kláštor, leží na hranici Pieninského národního parku měl 27.4.2024 velikou slávu, otevírala se řeka Dunajec.

Ke klášteru se hned z rána začalo sjíždět veliké množství návštěvníků, kteří se těšili na mši a otevření řeky Dunajce. Doprovodný program s nabídkou rukodělných výrobků, tanečním vystoupení a jídlem nasytil ne jednoho návštěvníka. Pak se mohli na raftech a pltích, projet po řece, nebo navštívit muzeum, nebo si prohlédnout kamenné základy mnišských domků a zahrádky.

Řeka Dunajec, tvoří hranici s Polskem, její oblíbenou atrakcí je splouvání na člunech nebo raftech, a zejména na náhradě bývalých dřevařských vorů, zvaných pltě. Jednotlivé kmeny jsou k sobě spojeny lanem a tvoří tak celou plť. Pltě jsou vpředu ozdobeny chvojím, takže při projíždění peřejemi chvojí zadrží vodu. Voda v Dunajci většinou není moc hluboká, ale pokud někdo neumí plavat, nemusí se bát, pltníci zapůjčí plovací vestu. Děti ji dostanou povinně. Pltníci, při plavbě vyprávějí o projížděných místech. Jsou oblečeni do krásně vyšívaných horalských krojů, na hlavě mají klobouk s mušličkami. Dlouhou holí řídí svou plť bezpečně až do přístavu.

Dominantou Pienin, je pohoří Tří korun, které jsou viditelné z mnoha směrů.

Národní kulturní památka Klášter kartuziánů leží při obci Červený Kláštor 6 km na východ od města Spišská Stará Ves. Klášter původně zvaný Lechnický založili počátkem 14. století kartuziáni. Přídomek Červený pak vznikl od barvy použitých cihel i zdobení okenních rámů. Mniši zde opisovali knihy a zabývali se bylinářstvím (měli tu i vlastní zahrádky). Za husitů byl klášter vypálen a později museli kartuziáni kvůli reformaci a celkové politické situaci odejít. Následně se prostřídalo několik světských pánů. Rákoczyové vyměnili staré střechy za nové - červené, podle nich obdržel klášter i své současné jméno. Církvi byl vrácen až v 18. století, kdy sem přišel další přísný řád – kamaldulští. Bratři postavili nové poustevnické domky a opravili kostel. Zabývali se opětně bylinkářstvím a léčením (např. proslulý Cyprián -“létající mnich“). Cypriánovo vlastní jméno bylo Franz Ignatz Jäschke. Narodil se v německém Slezsku, studoval v Polsku i v Čechách. Do Červeného kláštora přišel r. 1756. Byl lékárníkem a správcem klášterní lékárny dvacet let a v tehdejší době jediným (!) chirurgem pro celé Zamagurie. Věnoval se astronomii, alchymii, sestavil herbář a dokonce byl i šikovným sklářem. Říkali mu „mistr tisíce umění“.

„legenda o létajícím Cypriánovi“:

Podle první verze mnich Cyprián přes varování andělů sestavil létací stroj a podařilo se mu vzlétnout ze skály Tri koruny. Letěl tak vysoko, až anděl spatřil jeho odraz v jezeře v polských Tatrách a srazil ho bleskem k zemi. Za trest ho proměnil ve skálu a nechal strážit jezerní poklad. Druhá je vlídnější – s „anjelom dobroprajným“. Cyprián se setkal s andělem, který ho chtěl naučit létat. Vzlétli spolu nad Tri koruny a letěli až k Tatrám, kde se Cyprián zamiloval do krásné víly. Anděl je uviděl ve spánku a dotekem je proměnil v pastýře a pastýřku, kteří spolu šťastně prožili zbytek života.