Dvakrát do měsíce nové boty úchylka, nebo rozmazlenost bohatých?

Když otevřete doma svůj botník a podíváte se na zaplněné regálky obuví, co vám přelétne hlavou? Mojí kamarádce Janě patrně, že si nemá co obout…. Potala jsem se se svou dávnou kamarádkou a ta mne pozvala k nim domů, abychom zavzpomínaly na své zážitky ze školy. S radostí jsem to přijala , protože jsme se nějakou dobu spolu neviděly.

Zavolala mi na mobil a pozvala na to slíbené kafe. To jsem, ale netušila ,že se ocitnu v krámku na boty. Jana mne pozvala k sobě dál a otevřela skříň se slovy“Vem si nějaké pantofle “a odsfištěla do kuchyně. Moje oči se rozšířily do úžasu, protože tam bylo tolik nových lodiček, tenisek a rozmanitých cuklí, že jsem zůstala údivem stát a zapomněla jsem, co mi to vlastně říkala.

Volala na mne z kuchyně ať jdu dál, ale já neměla odvahu se vůbec některých bot ani dotknout, byly navoněné,naleštěné a byly jich tam spousty.

Zavřela jsem skříň a šla boso jen v ponožkách do kuchyně. S údivem se podívala na mé nohy a řekla „proč jsi si nevzala vsuvky? Zavrtěla jsem hlavou a opatrně jí řekla, že nevím které. Zasmála se a vzala mne za ruku „pojď, některé ti vyberu“.

To co mne čekalo za chvíli, by překvapilo i Alenku z říše divů a potěšilo kdejakého obchodníka s obuví. Jana neměla jen jednu skříň, ale hned vedle ní otevřela dveře do šatny s neuvěřitelným množstvím krabic.

„Podívej“, povídá mi s úsměvem „Tady je moje království miluji boty, tu jejich vůni kůže“. No páni, uteklo mi ze rtů to si děláš srandu? Vždyť ty bys je mohla prodávat. Znovu její pronikavý smích „ne ty bych nedala“. Nosíš je vůbec? Ptám se a prohlížím si ty, co nebyly v krabici. „Některé jo, ještě něco mám i pod posteli v úložném prostoru ty jsem si koupila tento měsíc, ale Dan to ještě neví.“

Koukám na ni a myslím si tohle není normální. Hele nemáš na ně úchylku? Ptám se a co na to manžel? Jana se nenechala otázkou nijak zaskočit a říká „tomu je to jedno co si koupím, je většinou pryč a o moje hadry a obuv se nestará.“ Pořád mi to vrtalo hlavou to ti fakt na takové množství botů nic neřekne? „Ale jen někdy, už mu je ani neukazuji nějak si na to zvykl.“Vzala z regálu papuče, pousmála se a podala mi je. Pochopila jsem, že o tom už dál nechce mluvit. Obula jsem si je a šla si vypít kávu.

Doma jsem se s povzdechem koukla na své boty a říkám si, jsem patrně bordelář nemám je tak naleštěné a všechny v krabicích. Ale zase jich mám tak akorát, tak přiměřeně ke každému oblečení a špinavé také nejsou. Dvoje na  sport, k sukni i k vodě, ale stejně si myslím je to nenormální mít tolik obuvi, kupovat si každý měsíc nové a nové a vůbec v nich nechodit? Je to úchylka, nebo jen rozmazlenost bohatých, kterým co se líbí, musí mít?