Moje dítě je moje

A je mi jedno, jestli se to někomu líbí, nebo právě naopak. A jsem rozčílená. Velmi. Ani ne tak kvůli senátorům, kteří navrhli, aby chůvy musely mít minimálně středoškolské vzdělání v oboru psychologie, pedagogiky, zdravotnictví nebo sociální péče.

Ne, senátoři mi žlučí nepohnuli. Už jsem si nějak zvykla, že od politiků se lze nadít ledasčeho. Zřejmě by mě nepřekvapili ani návrhem, že každý, kdo chce občanku, musí odletět na Měsíc; aspoň na měsíc.

Ale „normální lidé“, ti mě překvapují stále. A stále mě vytáčejí. Tak jako v diskusi pod příslušným článkem. Ne, vlastně mě nepřekvapují, šokují mě.

Nuže: kdo má primárně vychovávat děti? Stát („společnost“), nebo rodina? Kdo? Co myslíte? Dobrá, vlastně je mi jedno, co si myslíte vy, je mi jedno, co si myslí kdokoli.

V tomto ohledu (a nejen v tomto) mě zcela sebestředně – nebo „rodinostředně“ – zajímá jen to, co si myslím já. A co si myslím? Že při výchově dětí mají mít první a nejdůležitější slovo rodiče. Ne společnost, ne stát, ne kdokoli jiný.

Ano, povinné školní vzdělání je asi neoddiskutovatelně dobrá věc (ať žije Marie Terezie). Ale jinak? Kdo má dětem vštěpovat hodnoty? Respektive: čí hodnoty si má dítě v první řadě osvojovat? Hodnoty abstrakta zvaného společnost? Nebo hodnoty, které vyznávají jeho otec a matka? (Jasně, jsem dost rozjetá a ještě víc naštvaná – ale na extrémy typu nacisticky, islamisticky nebo jinak extremisticky založených rodin momentálně kašlu, považujíc je za /naštěstí/ v současném evropském kontextu dosti okrajové.)

Nuže, abyste jako věděli: učím své dítě, aby nemělo rádo fašisty, nacisty, islamisty, komunisty, konformisty (mimochodem: viděli jste francouzský film Konformista? Ne? Tak si ho určitě někde sežeňte); učím je, aby nemělo rádo multikulturalismus, ale současně je vedu i k tomu, aby nemělo rádo apriorní rasisty; učím je, aby ctilo křesťany, buddhisty, hinduisty, židy, šintoisty, ba i ateisty; aby se mělo na pozoru před muslimy; učím je, aby ctilo Masaryka, Švehlu, Rašína, Thatcherovou, Churchilla, Wiesenthala, Reagana; učím je, aby nesnášelo Stalina, Hitlera, Gottwalda.

Smím? A smím své dítě vést k tomu, aby se naučilo číst v necelých pěti letech? Nebo jsem hnusný elitář, bezohledný vůči těm, kteří se to pořádně nenaučí nikdy? Smím je vést k tomu, aby si v osmi letech uvědomilo, že Rusko – historické i současné – je stát plný barbarství, že islámské diktatury představují hrozbu pro západní svět a že „genderová politika“ je kravina non-plus-futrál? Smím mu říkat, že kdo „to podepsal“ estébákům, je neomluvitelný lump?

Špatně, velmi špatně postavená otázka. „Smím?“ Na co se vůbec ptám? Kdo by mi toto měl povolovat? Stát? Pche! Náboženství? Pche! Kdokoli jiný? Pche! Jaképak povolení? Co je to za nesmysl? Primárně přece existují pouze dvě entity, které do toho mají co mluvit – otec a matka. Všichni ostatní jsou až daleko, předaleko za nimi.

Protestujete? Chcete říct, že vy sami chcete, aby na edukaci vašich dětí „pro jistotu“ dohlížel ještě někdo jiný než vy sami? Vaše věc. Považuji vás sice za pošetilé, ale pořád je to vaše věc. Ale jakmile začnete aktivně projevovat chtění, aby moje děti primárně ovlivňoval někdo jiný než já a jejich otec, nepřejte si mě. Fakt ne.