Smrt jako mediální událost

Je 30. dubna, časomíra na mém počítači ukazuje 22 hodin a 42 minut. Iveta Bartošová, můžu-li věřit zpravodajským informacím, udělala poslední krok k ukončení svého života včera v 11 hodin a 29 minut.

Internetová média toho byla plná, aspoň těch pár, jež denně sleduju. Jen málokteré z nich se spokojilo s pouhým jedním článkem. Úvahy o příčinách, dotazování psychologů a dalších znalců lidské duše, zamýšlení čtenářů, zpovídání sousedů.

Je 30. dubna, časomíra na mém počítači ukazuje 22 hodin a 46 minut, pilotní články internetových novin píšou o zvažování kladů a záporů našeho členství v EU, o závažném poklesu účinnosti antibiotik, o soudním procesu s nechvalně známým nezodpovědným řidičem a o dalších záležitostech dneška.

Zpěvačka zemřela včera. Včera, ne dnes.

Před pár lety jsem byla na pohřbu jedné přítelkyně. Dožila se mnohem vyššího věku než paní Bartošová, ale na rozdíl od ní mě opravdu zajímala, měla jsem ji ráda a byla spojena s určitými zásadními okamžiky mého života.

Při smutečních obřadech se necítím dobře, a už vůbec ne při těch, které probíhají v krematoriích. Do Společnosti přátel žehu bych z důvodů, které koneckonců mohou být každému jinému ukradené, nikdy nevstoupila. Na rozloučení s Evou, jak se ta dáma jmenovala, jsem šla víceméně z povinnosti. Ze slušnosti. Bylo pro mě strašné, ale ještě horší okamžiky mi přichystala chvíle, kdy jsme vyšli z budovy krematoria.

Bylo krásné, slunečné počasí, jaro v plném proudu, tak jako dnes. Eva nebyla, ale všechno ostatní bylo stejné jako den, týden nebo rok předtím. Tramvaje jezdily, puberťáci se v nich pusinkovali, na ulici voněly květy stromů a z restaurací dobré jídlo.

Vyšla jsem z té budovy a první, co mě napadlo, bylo právě toto: všechno je stejné, nic se nezměnilo, jenom Eva už není. Ti lidé, co spěchají tamhle na té ulici, ji neznali. Nechybí jim, nemůže jim chybět. Co bude, až jednou nebudeš ty? Ani kvůli tobě se svět nepřestane točit, slunce nepřestane svítit, kytky nepřestanou růst a opilci budou dál zvracet na chodník, jako by se nic nestalo.

A co se divíš? Vždyť denně zemře nespočet lidí, které zase neznáš ty a nijak ti nechybějí; ty nevíš, že zemřeli – nevíš ani, že vůbec žili. Jdeš dál, tamhle na rohu si koupíš zmrzlinu, zapadneš tamhle do té kavárny, koupíš si tohle tričko. Všechno to děláš jakoby mimochodem, automaticky, a přitom kolem tebe s docela velkou pravděpodobností prošel někdo, komu – na rozdíl od tebe – není jedno, že nějaký jiný člověk zemřel, někdo, pro koho byl ten člověk, kterého jsi ty vůbec neznala, důležitější než všechno ostatní na světě.

Takhle a podobně jsem mudrovala ještě chvíli, než mě kamarádi zatáhli do jedné z těch restaurací vonících dobrým jídlem.

Chvíli se mluvilo o Evě, o tom, jak byla vždy veselá, optimistická a rázná, ale potom se řeč stočila k jiným věcem – k placení účtů, k dětem, k běžným starostem. Myslím, že jsme tu změnu tématu všichni uvítali, oddechli jsme si. Člověk nechce myslet na smrt, nechce si připomínat, že i on... jednou... prostě ne.

Je to už několik let, co Eva zemřela, a často si na ni vzpomeneme. Na to, co říkala, co by ona udělala v té či oné situaci; a skuhráme, jaká je to škoda, že tu teď není, aby „to nějak rozčísla“, protože přesně to ona uměla přímo dokonale. Přesto si občas vyčítám, že na ni nemyslím dost často a že její smrt změnila můj život mnohem, mnohem méně, než „by se slušelo“. Věřím totiž, že člověk žije ve vzpomínkách druhých, že nepřestává žít, dokud na něj někdo vzpomíná.

Je 23 hodin a 13 minut, smrt Ivety Bartošové je věc včerejška, za chvíli už předvčerejška. Smrt Ivety Bartošové, zpěvačky, jejíž repertoár a hudební styl mi nic neříkal, absolutně mě nezajímal. Přesto mě to rychlé mediální utichnutí z nějaké záhadné příčiny, které sama moc nerozumím, mrzí; ba přímo rozčiluje.

Jistě, zemřou i jiní, jiní, kteří nejsou slavní ani v tom našem nepříliš velkém českém rybníčku, a o jejich smrti se nepíše vůbec. Vůbec nikde a vůbec nikdy. Ale přesto si musím znovu, tak jako před pár lety, když z restaurací voněla ta dobrá jídla, položit otázku: je smrt, ať už číkoli, opravdu jen událostí dneška?

Rozumějte mi: já nevolám po tom, abychom neustále všichni plakali za „svými zemřelými“, aby svět až do skonání ustavičně tonul v slzách; jen se nějak nedovedu smířit s tím, že smrt není nic víc než událost, mediální událost. Neumíme jí zabránit, neumíme ji potlačit ani zrušit, ale když nic jiného, tak aspoň jeden den nepředstírejme nebo si nenamlouvejme, že je tím nejdůležitějším, co se dnes stalo, když víme (nebo přinejmenším tušíme), že zítra už pro nás nebude mít větší hodnotu než včerejší noviny.

Je 23 hodin a 29 minut, smrt známé zpěvačky bude zakrátko věcí předvčerejška. Paní Ivetě přeju klidný pobyt na „druhém břehu“ a sobě pilnější vzpomínání na ty, které jsem měla ráda a kteří už se mnou nejsou; všem ostatním klidnou noc, tuto i ty další.