Kde začíná korektnost, tam končí sranda

A nic na tom nemění fakt, že korektní výrazivo vzbuzuje pousmání. Pojmy jako "chirurgyně", "hostka" či "Afroameričan" by nás totiž měly vést spíše k zamyšlení.

Máme příliš mnoho zkušeností s tím, kdy se někomu ubližuje jen proto, že je nějak jiný. Sexuální orientace, tělesné postižení, vyznání, barva nejen pleti, ale třeba i jen vlasů byly a jsou příčinou všemožných ústrků, od „pouhého“ výsměchu až k fyzické likvidaci.

Snaha takové projevy omezit je pochopitelná. Ale jak známo, všechno má své meze, a právě brány jazyka jsou tím, co by v tomto případě mělo zůstat pevně uzavřeno.

Ačkoli to někomu může znít nadneseně či až přehnaně básnicky, odjakživa platí, že slovo je nástroj z nemocnějších. (Ostatně, ne nadarmo je ústředním momentem nejednoho náboženství.) A to proto, že propojení „mysl-slovník“ je obousměrné. Vedle toho, že své myšlenky a myšlenkové pochody vyjadřujeme slovy, funguje i princip opačný, a sice že naše slovní zásoba měrou málokdy tušenou ovlivňuje nejen styl, ale i obsah našich myšlenek. Na její rozmanitosti a skladbě závisí, v jakých pojmech uvažujeme. Samotné slovo „pojem“ naznačuje způsob po-jímání světa kolem nás, způsob, jakým jeho jednotlivé části u-chopujeme, tedy chápeme; jak je zasazujeme do kontextu, jak je hodnotíme.Zavede-li se pro nějaký obecně známý jev nový pojem, takřka automaticky, byť nepozorovaně, se mění i náhled na něj.

Náš pojmový aparát se v čase proměňuje. Slova vznikají a zanikají, někdejší neologismy jsou dnešními archaismy. U živého jazyka je to proces přirozený potud, pokud k němu dochází spontánně. (Kdo dnes na první dobrou ví, co je to „žernov“, a kdo před dvěma stoletími věděl, že se zrodí slovo „televize“...)

Krajně ošemetná situace ovšem nastává s každým pokusem ovlivnit jazyk tzv. shora, tedy z moci úřední. Každý takový pokus je totiž zároveň pokusem o zásah do stavu mysli. Kdo si osobuje moc nad slovem, osobuje si tím i moc nad myslí a myšlenkami.

Tohle – možná instinktivně – vždy věděli tyrani a totalitní režimy. Od protagonistů Francouzské revoluce s jejich novými názvy měsíců, přes režim Stalinův, Hitlerův až po představitele československé verze bolševismu. Snaha zavést nové názvosloví a to staré pokud možno vymýtit nejen z písemného záznamu, ale především z mysli mluvčích, není tedy nic nového.

Jen se tomu dříve neříkalo „korektnost“. Nicméně stav věcí, kdy se z povrchu zemského vypařili policisté a nahradili je příslušníci SNB, hasiči zmizeli v propadlišti dějin a místo nich se vynořili požárníci a ve školách začaly ze dne na den učit soudružky učitelky, je přesto jejím projevem.

Je pravidlem, že zavedením korektní mluvy dochází postupně k situaci, která nutí člověka „číst mezi řádky“. (Když psal nacionálněsocialistický tisk o „taktickém ústupu“ hitlerovských armád, pozorný čtenář si to – správně – přeložil jako „debakl“. To je tak pro příklad.) Pak se utváří atmosféra strachu, strachu pojmenovávat věci pravými jmény. A kde je strach, kde černá nesmí být černou a bílá bílou, tam – přes veškerou možnou komičnost – přestává sranda.

Jakkoliv může korektní mluva působit směšně, moc důvodů ke smíchu neskýtá. Nabefelovaný jazyk je totiž příznakem manipulace, přičemž manipulace, byť sebelépe míněná, zůstává manipulací. A totalita není nic jiného než manipulace ve velkém.

A hlavně - v prostředí bez uměle pokřiveného jazyka je každému jasné, že člověk, který pro starou paní nemá jiné označení než „babizna“, je prostě hulvát. V atmosféře zamořené jazykovou korektností naopak hrozí, že leckdo může mít sklony pohlížet na hulváta jako na hrdinu. Jenže hulvátova zdánlivě okouzlující přímočarost – ať už v mluvě nebo v činech – není výsledkem neohroženosti a osobní statečnosti. Ba právě naopak: Bývá důsledkem slabosti vyrůstající z nevyřešených mindráků, z nichž pramení i zloba a nenávist. Avšak tam, kde je oficiálně přípustná mluva příliš sterilní, se právě hulvát může jevit jako pravý nebojsa.

Paradoxně tak právě jazyková korektnost posiluje vliv hulvátů, kteří si neberou servítky a nemají slitování nikdy a s nikým. Korektní mluva tak škodí v první řadě těm (ale nejen těm), jež měla chránit. I cesta do pekel totiž může být dlážděna dobrými úmysly.

K tomu, abychom lidem kolem sebe neubližovali, korektnost nepotřebujeme. Dokonale si vystačíme i se starou dobrou zdvořilostí. Tam, kde není normou korektnost, ale ohleduplnost, soucit a zdravý rozum, není těžké odhalit uskřinutého hulváta a neplést si ho s hrdinou.