Pořiďte si trendového Downa

Přeháním. Zatím to tak daleko nedošlo. Ale co není, může být, jak praví nikoli klasik, nýbrž to, čemu se říká lidová moudrost.

S první vousatou ženou, kterou jsem kdy spatřila, jsem se setkala v autobusu. Ne, v jejím případu nešlo o pár tmavých chloupků odolávajících kosmetické péči, nýbrž o regulérní šedý plnovous. A ne, nejsem slepá (ani hluchá), jeho nositelkou byla opravdu žena, ne muž.

Dnes bych si patrně pomyslela „chudák paní, asi nějaká hormonální porucha“, ale tenkrát, bylo mi sedm let, se mi jen udělalo úplně obyčejně špatně a div jsem se nerozbrečela. A ještě pěkných pár dnů mi trvalo, než jsem ten výjev dokázala dostat z hlavy.

Jisté je jedno: ta paní byla nemocná. A možná i tak trochu zanedbaná nebo spíš jen rezignovaná; fakt je, že tehdejší lékaři, psaly se ještě „Husákovy roky“, asi nevnímali problém, z něhož pramení „jen“ estetické peripetie, nikoli hrozba přímého ohrožení zdraví, jako něco, co je hodno řešení.

Zpěvačka Conchita Wurst nosí dlouhé vlasy a k nim plnovous. Málem bych napsala, že „schválně“, ale to bych byla nespravedlivá. I ona se totiž potýká s reálným problémem, který si nevybrala. Nejsem odborník a Conchitu a její postoje také moc nesleduji, takže nevím, zda sama sebe vnímá jako osobu transsexuální, člověka s nevyhraněnou sexualitou nebo jako něco, k čemu neznám odpovídající odborný termín.

Může mi to ostatně být jedno, z její strany jde koneckonců o čistě soukromou věc. Stejně tak je ryze její soukromá věc, že miluje hudbu a chce se živit zpěvem. A dlužno podotknout, že zpívá hezky a procítěně, s čistou intonací.

Vadí mi něco jiného... totiž skutečnost, že každému, komu se při pohledu na Conchitu udělá nevolno (a nevolnost je viscerální pocit, s nímž také nemůžete nic moc dělat) a dá tyto své pocity najevo, hrozí, že bude vyobcován ze „slušné společnosti“. A jakkoli nejsem jasnovidec a nevidím tedy do viscerálních ani jiných pocitů svých bližních, něco – možná nějaké podprahové sociální čití – mi našeptává, že i mezi mými kamarády a známými se vyskytují tací, jimž se sice při pohledu na tuto zpěvačku nejdříve zvedne žaludek, ale potom si – protože jsou to slušní lidé a nechtějí být okolím (nebo možná především sami sebou) považováni za netolerantní – „poručí“ a řeknou si, že je to vlastně OK.

No, ono to vlastně OK je. Je to OK do té míry, že i člověk s vážným problémem má právo na existenci, má právo snažit se v kterémkoli oboru lidské činnosti uplatnit jako kdokoli jiný, má stejné právo na štěstí, osobní pohodu, hezký život. Ale OK už není milieu, které těm, kdo takové problémy nemají, diktuje (byť nakrásně jen implicitně), aby Conchitu obdivovali ještě o fousek více než jiné, jakkoli stejně muzikálně a hlasově nadané zpěváky.

Stejně tak je OK neposmívat se lidem se zdravotním hendikepem, ať už je tento mentální, duševní či fyzický. Je OK vnímat je jako plnohodnotné jedince s vlastním životem, do něhož nemáme právo rýpat.

Nicméně OK není něco jiného.

Není OK namlouvat si, že tito lidé NEJSOU nemocní, že jsou jen „jiní“; není OK vehementně tvrdit, že problém vlastně žádným problémem není (a to zdaleka neplatí jen pro potíže zdravotního rázu), ba že takový problém je naopak něco naprosto úžasného a svým způsobem i záviděníhodného. Není to OK, protože je to pokrytecké a alibistické, protože tímto postojem vůbec nepomáháme lidem, jichž se daný problém týká, ale jen sami sebe přesvědčujeme o své vlastní ušlechtilosti.

A už vůbec není OK vytrubovat do světa (tak jak to činí autor dnešního článku uveřejněného na tomto serveru), že lidé se zdravotním postižením jsou (pravda, zatím „jenom“ na přehlídkových molech) „trendy“. Nejenže takové tvrzení není OK, je trapné, odporné, necitlivé a odsouzeníhodné.

Moje otázka zní: Chceme lidem, kteří se ne vlastní vinou potýkají s vážnými potížemi, opravdu pomáhat, anebo je chceme učinit pouhými paňáci, nastrčenými figurkami, jejichž hlavním posláním je demonstrovat naši vlastní pseudoušlechtilost?