Transka... aneb Jak si připadat jako ufon

Bylo nebylo, dávno tomu, kousek od mého pracoviště sídlila kavárna. Na stěnách zajímavé obrazy, na stole dobrá káva a zákusky, za barem milý personál. A tak jsme tam chodili. Na pracovní schůzky i posezení s přáteli. Až jednou...

Byl vlahý večer a já si chtěla popovídat s kamarádkou – i smluvily jsme si večeři právě tam. A co se nestalo...

V podniku bylo živo. A plno. Nic překvapujícího, to už tak o večerech (na rozdíl od polomrtvých odpolední) bývá. Tak jsme rády vzaly zavděk stolkem v zadním traktu podniku, neboť ten přední, menší, byl obsazený.

Ale vzápětí nám to „živo“ začalo připadat nějaké... zvláštní. Jako bychom do něj nepatřily. Všichni ostatní „živí a živoucí“ jako by se tam znali, jako by mluvili trošičku jinou řečí, jako by je něco spojovalo, něco, o čem my dvě nemáme ani páru. Asi jako když si botanik v kongresovém centru splete dveře a vmísí se na zasedání egyptologů. Usoudily jsme, že přece nebudeme paranoidní, že je to jen náš subjektivní pocit, pročež se dále budeme zabývat vynikajícími těstovinami a tím, co se to vlastně snaží vyjádřit ten a ten spisovatel v té a té knize.

A bum! Harmonikové dveře oddělující přední a zadní trakt se znenadání zavřely. Na stolku přistály dvě sklenky šampaňského (které jsme si rozhodně neobjednaly). Bože, přece jen jsme své pocity měly brát vážněji, ne jako paranoiu. Bože, fakt jsme se ocitly v uzavřené společnosti, kam nepatříme. Trapas! A jak obstát v trapasu? Chovat se nenápadně.

Po chvíli jsme pochopily, CO nám na řeči ostatních přítomných připadalo zvláštní. Chlap – evidentní chlap, vousatý, trošku obézní – tklivým basbarytonem napomíná asi desetileté děcko: „Ne, to opravdu nedělej, víš přece, že jsem ti to zakázala.“ A zrzavá dáma o dva stolky dál halasí: „To bych vám přál vidět, co jsem zažil minulý týden!“

Pak přišly projevy. A v tu ránu to bylo jasné. Jde o oslavu. Asi k vydání nějaké tematické knížky, článku, nebo jen tak, už vážně nevím. Skoro všichni přítomní byli transsexuálové v různých „stadiích procesu“. Celkem asi tak 30 lidí (plus jejich přátelé a příbuzní).

Bylo nám nejen divně, ale i trapně. A taky se nám časem začalo strašně chtít na WC, které však bylo za těmi harmonikovými dveřmi. Nechtěly jsme rušit, působit jako pohoršené, netolerantní, nevychované osoby. Asi po dvou hodinách se dveře otevřely a my tak konečně získaly přístup jednak k toaletám, jednak k placení a nenápadnému úniku.

Domů jsme jely tramvají. Mlčky, s pocity zvláštní, svou povahou dosud nepoznané tísně. A pochopily jsme – byť jen zpovzdálí – jedno: jak se asi cítí „nenormální“ člověk v „normálním“ světě. Podobně jako my ještě před pár okamžiky. Jenže my se tak cítily dvě hodiny. Ti „jiní“ se tak možná cítí celý život. Jako ufoni. Nebo jako pozemšťané mezi Marťany.

Ne, nechci tyto lidi litovat, to by bylo povýšené. Jen se musím sklonit před tím, jak svůj úděl zvládají. S humorem, smíchem, ironií i kapkou sarkasmu – tím vším totiž ten večírek, jehož hosty jsme se s kamarádkou nechtěně staly, doslova překypoval.

P. S. K textu mě inspiroval  dnešní článek na iDNES a související diskuse.