Podvlíkačky blaho cítí, mohou-li si v slunci vlát...

Svůj k svému, říkala moje babička. A taky říkala, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Samozřejmě na ty výroky neměla „autorská práva“, ta náleží lidem, jejichž jména nejspíš již nikdy nezjistíme.

Moje babička... prostá (nikoli však sprostá) osoba bez akademického vzdělání; švadlenka bez maturity. O Camusovi ani Kafkovi se s ní mluvit nedalo. Netušila, co je to prefrontální kortex, a když jste před ní zadeklamovali Freude, Freude, vždy na tě dojde, nevěděla, o kom je řeč.

Ale ráda se smála. Na její smích nikdy nezapomenu; byl klokotavý, hlučný a strhující. V devětaosmdesátém a na počátku devadesátého, to mně bylo šestnáct a jí přes osmdesát, se nad novinami a u televize chechtala, jak jsou ti „komouši“ hloupí, trapní, směšní.

Ale dost bylo babičky. I když...

Jsem naprosto přesvědčená, že kdyby ještě žila, z trenclí nad Hradem by dostala další ze svých záchvatů roztomile klokotavého smíchu. A patrně by řekla něco jako kluci jedny uličnický a žertovně zahrozila prstem. Ale téměř jistě by ji ani na vteřinu nenapadlo, že by tito uličničtí kluci měli být za svůj počin stíháni. Svůj k svému, na hrubý pytel hrubá záplata.

Nevím, jestli to už někdo z moudrých lidí někdy explicitně vyjádřil, ale asi ano, takže nejspíš jen trapně zopakuji něco, co již bylo stokrát řečeno:

Tam, kde se kriminalizuje legrace, kde se kriminalizuje to, že si někdo z někoho vystřelí, tam končí veškerá sranda; a kde končí sranda, tam končí svoboda; a kde končí svoboda, tam končí snesitelný život.

P. S.

Celé Morgensternovy Podvlíkačky najdete například zde (pokud je libo, tak i v hudebním ztvárnění).