Moje maminka, chudinka, musela zvládat práci i rodinu. Teta jakbysmet. A stejně tak i matky mých spolužaček. Ale kam se hrabou na nás. My, dnešní moderní a uvědomělé ženy, musíme vedle té rodiny stíhat nikoli práci, anóbrž rovnou kariéru.
Všechny. Tedy nejen nadějné vědkyně, talentované umělkyně, ambiciózní právničky nebo obětavé lékařky.
Vysvětlivka pro ty, kdo poslední cca půldruhé dekády strávili v pralese, v lihu, eventuálně v komatu: V jednadvacátém století dělají kariéru i sekretářky, fakturantky, účetní, prodavačky a pošťačky. Dokonce i ta Anča odvedle, která si dodnes slabikuje v reklamních letácích jako čerstvý prvňáček v Živé abecedě a má za to, že šest krát osm je suma sumárum asi tak šedesát. Plus mínus nějaké ty drobné.
Jenže na druhou stranu – proč by si kariéru nedopřála? Vždyť i ona na tu pomocnou kuchyňskou sílu dva roky studovala.
Je to už hezky dávno, co jsem málem vyletěla z kůže, když jakýsi mladíček v jedné televizní soutěži – nebo co to bylo za pořad – na otázku moderátorky, jaké že má povolání, odpověděl, že studuje na zedníka. Teď už při podobných příležitostech z kůže nelítám, protože od té doby jsem natrefila na tolik vystudovaných přidavačů, kominíků a toaletářek, že už jsem jaksi otupěla. (Abychom si rozuměli – ne na strojní inženýry, co usoudili, že na střeše jim bude líp než u rýsovacího prkna, nýbrž na kluky, co vystudovali na kominíka.) A taky už tomu televiznímu chlapci moc dobře rozumím.
Cosi mi tu totiž zavání. Možná je to tím, že ještě pamatuju časy, kdy se na majitele „pouhého“ výučního listu nepohlíželo jako na polovičního negramota a neschopnou, nepoužitelnou „socku“. Kdy nám ještě Spojení pokrokáři všech zemí, s. r. o. nevyjevili, že je společensky neúnosné, aby administrativní pracovnice nebo prodavačka jen tak mírnix-týrnix odváděla kvalitní práci, namísto aby budovala kariéru coby back office administrator nebo shop assistant. Kdy inzeráty nabízely volná místa, a ne pozice. Zkrátka a dobře časy, kdy jsme se – tak jako po celá staletí předtím – spokojili s vyučeným truhlářem a nepoptávali studovaného.
Ale ještě pořád máme na vybranou – buďto se smíříme s prudce progresivním modelem co matka, to kariéristka (a budeme riskovat další a další snižování porodnosti, protože – já vám povím, když víte, že dítě-nedítě, bez budování kariéry to beztak nepůjde, zatraceně dobře si takovou zátěž rozmyslíte), nebo se vrátíme ke vzorci sice otřepanému (zato však čas, nervy, mindráky i následnou zlou krev šetřícímu) a přestaneme nutit uklízečky maturovat, sekretářky promovat a frézaře skládat doktorát.
Fajn, takže ohledně kariéry bychom měli jakžtakž jasno. Ještě by mi ovšem někdo mohl vysvětlit, proč dnes už nestačí práci a rodinu zvládat, stíhat, popř. spojit, ale proč je třeba tyhle dvě záležitosti skloubit.
