K čemu jsou neužitečné vědomosti?

Na pravopis a větný rozbor se vykašlete, faktoriál a binomická věta nechť se vezmou za ruku s Tomášem Akvinským a geografickou polohou jezera Titicaca a odeberou se na smetiště dějin.

Klementinum a Ermitáž vystřelme na Měsíc, beztak jen zabírají místo, na němž by se dalo postavit něco užitečného, třeba školící středisko pro manažery lidských zdrojů.

Můj dědeček byl po většinu života továrenský dělník. S výjimkou protektorátu, kdy jezdil s tramvají. Coby předškolní dítko jsem napjatě poslouchala jeho vyprávění o Paridově soudu a o Héraklovi v zahradě Hesperidek. To strýček pracoval jako mistr v ČKD. Po příchodu ze šichty se natáhl na kanape, a místo aby se uvědoměle přikryl Rudým právem, zpozdile se zahloubal do Božské komedie. A táta, strojař-konstruktér, mi jako šestileté holce podával epický výklad k Mé vlasti, a pak mě s mámou, obchodní referentkou se základním vzděláním, vzal v první třídě poprvé do opery. O osm let později mi pod stromeček položil dvojalbum Stromboli. Shodou okolností pod jeden a týž stromeček, pod nějž můj bratranec, povoláním zámečník, přidal Kafkův Zámek.

Ani jeden z jmenovaných se nemohl pochlubit vysokoškolským titulem, ale ke vzdělání a vzdělancům, k lidem, kteří toho věděli a znali více než oni, vzhlíželi s úctou až posvátnou. Stejně jako jejich předci a předci jejich předků. A stejně jako předkům předků jim to přišlo zcela přirozené.

Popravdě, ono není bůhvíjak alarmující, když se gymnazista s vášní pro fyziku ofrňuje nad nějakými trapnými prokletými básníky a jeho soused z lavice, patrně budoucí muzejní kurátor, je dekadentně povznesen nad pohyb tělesa po nakloněné rovině. Jevy tohoto druhu totiž nijak nepřekračují rámec běžné klackovitosti, na niž máme v jistém věku nárok. Průšvih nastává až ve chvíli, kdy podobné adolescentní stesky posvětí vyšší autorita, tedy rodičovská, ministerská či celkové společenské milieu.

Stejně tak není třeba vyhlížet konec světa, obsahuje-li populace znepokojivé procento neotesanců. Ke katastrofě se začíná schylovat až tehdy, kdy se opovrhování neutilitární vzdělaností stane oficiální nebo polooficiální doktrínou. A nejen proto, že hlasité dehonestování vzdělanosti a ryčné vyzdvihování bodré omezenosti je odjakživa jedním z příznaků autoritářských režimů. (Ačkoli jistě nebude náhoda, že krátce po jejich nastolení se právě nepraktickým vzdělancům dostává privilegia houpat se na šibenici mezi prvními.)

Podstatnější je, že k rozkvětu společnosti vždy přispívá situace, kdy se ti méně nadaní či poněkud prostším a sociálně méně výhodným rodinným zázemím vybavení jedinci snaží „dohonit“ ty, jimž pánbů či štěstěna nadělili víc. A pravým opakem jsou období, kdy se vzdělanost „nenosí“ a kdy se ti, kdo tzv. mají na víc, přizpůsobují tupcům.

A na co tedy všechny ty vědomosti jsou? Inu, na dvě věci:

Za prvé: Všechny vědomosti, praktické i nepraktické, jsou především stavebním materiálem našich myšlenek. Míra jejich rozmanitosti určuje, o čem a jak budeme celých těch předlouhých sedmdesát či osmdesát let přemýšlet, i to, jak rozvěvená bude naše síť „vnitřních odkazů“.

Soubor našich znalostí je roven latentnímu obsahu naší hlavy, který se kdykoliv může stát obsahem aktuálním. Na jeho objemu a rozmanitosti do značné míry závisí, od čeho budeme odvozovat svůj obraz světa, kde vytýčíme své orientační body, čím budeme žít. Jestli budeme nacházet útěchu v analogii nebeské mechaniky se zvukem Bachovy fugy, nebo v utvrzování se v přesvědčení, že soused, jenž si obden vozí zadek taxíkem, je jistě lump a defraudant.

A za druhé: Vědomosti vám v kombinaci se zkušenostmi mohou poskytnout dostatečnou ochranu před šílenci a pábiteli slibujícími hladké nastolení režimu, jenž každé živé duši zaručí právo na to, aby jí v ústech třikrát denně přistál jeden pečený holub.

Z historie totiž budete vědět, že takováto nabídka nezazněla poprvé a taky to, jak dopadla realizace těch předchozích. Z biologie a fyziky budete poučeni o udržitelnosti systémů. A pokud nejste nedotčeni teorií jazyka, měli byste spolehlivě rozeznat sémantické znaky typické pro projev fanatiků, svůdců davu a sektářských blouznivců.

A nadto možná rozpoznáte, že ti, kdo tak horují pro utilitárnost vzdělání, si neuvědomují, že jejich pohnutky nejsou příliš vzdálené těm, jež před pár desítkami let pudily některé naše spoluobčany k tomu, aby se raději než na přednáškovém cyklu o Mozartově přínosu evropské hudbě dávali vidět na stranickém aktivu a svým dospívajícím dětem místo Prousta podstrkovali Marxův kapitál.

Nevím jak vy, ale já zpátečnicky tvrdím, že zemi prospěje, dočkáme-li se toho blaženého dne, kdy počet vzdělaných metařů výrazně převáží nad počtem zabedněných absolventů plzeňských práv a podobných bohulibých institucí.