Působí na vás slovo elita jako červený hadr na býka? Pohoršuje vás představa, že by někdo měl být v jakémkoliv ohledu nadřazen ostatním? Jenom klid...
Víte, jaký je rozdíl mezi elitním střelcem a pánem, co místo medvídka na posvícenské střelnici trefí kelímek s hořčicí u vedlejšího stánku s buřty? Asi stejný jako mezi pilotem Formule 1 a svátečním řidičem, řekla bych.
Sváteční doktoři snad naštěstí ani existovat nemohou, ale zřejmě nejsem sama, kdo některým lékařům v duchu žehná, jen si na ně vzpomene, jiní ho nechávají lhostejným a pár jich už taky musel odkázat do patřičných mezí, když se k němu nebo někomu z rodiny chovali jako ke vzorku tkáně na pitevním stole.
Chci tím říct tolik, že vymezení elity v rámci toho kterého povolání asi pobuřuje málokoho. Poprask však nastává ve chvíli, kdy jsou za elitu označovány celé profesní skupiny. Jako by fonendoskop, křeslo v bankovní radě nebo třeba soudcovský talár člověka automaticky řadily k jakési „elitě an sich“, k elitě bez přívlastků.
Ale pozor – i ta existuje, byť se s tím leckdo těžko smiřuje. Jenže příslušnost k ní není věcí profese.
Ovládnutí jakéhokoliv oboru lidské činnosti z vás udělá lepšího odborníka, ale ne lepšího člověka. Prohloubí vaše znalosti a dovednosti, ale samo o sobě se nijak nedotkne vašeho charakteru.
Ten formují úplně jiné faktory. Jednak rodina jakožto nositel prvního hodnotového žebříčku, s nímž se v životě setkáte. Dále zkušenosti, či přesněji řečeno to, jak – a jestli vůbec – je zpracováváte, v širším smyslu pak vaše schopnost sebereflexe jako takové. A ta zas úzce souvisí se svědomím coby naprosto stěžejním pilířem charakteru.
Jen s funkčním svědomím si lze osvojit vlastnosti, jako je osobní statečnost, soucit, věrnost sobě samému, velkorysost, laskavost či shovívavost. Zkrátka soubor charakteristik, který lze označit souhrnným názvem „lidskost“.
A právě podobné „ekonomicky neefektivní“ vymoženosti jsou tím, co dělá člověka člověkem, co toho, kdo je v sobě pěstuje, vymaňuje z džungle. Jinými slovy, takoví jedinci nefungují podle imperativu „sežrat a nebýt sežrán“, nýbrž podle toho, co Kant nazval „mravním zákonem ve mně“ (ale vy si to klidně nazvěte, jak je vám libo). Pro někoho jsou zdrojem inspirace a předmětem obdivu, pro jiného terčem posměchu a pohrdání. Ani z jednoho se jim ovšem nepodlomí kolena.
A mají ještě jeden společný znak: Žádný z nich netrpí dojmem, že spolu s glejtem o dosaženém vzdělání, s živnostenským listem nebo získáním vysněného povolání obdržel zároveň i klubovou průkazku nadepsanou „Elita národa“, do níž navíc stačí jednou za rok nalepit členskou známku, a má vystaráno do konce života.
A tihle lidé se plným právem řadí ke skutečnému výkvětu lidstva, či chcete-li, k elitě. Jsou i mezi lékaři, ale zdaleka nejen mezi nimi.
