Dopisy z Gottlandu III.
*** *** ***
Milý Mariuszi,
nelze vše svalovat na maminku a na tatínka. Vždyť vyrůstat v Československu 70. a 80. let znamenalo vyrůstat v té blbější části světa. Materiální rozdíly začal v jistém věku vnímat každý, kdo nepocházel z hodně, ale opravdu hodně privilegované rodiny, ty nemateriální pak každý, kdo pro ně má nějaký smysl.
Skoro všechno, co se vyrobilo doma a dalo se to doma koupit, bylo – naprosto objektivně – hrozné a nebo aspoň horší než totéž na tzv. Západě. A nebo to pro jistotu nebylo vůbec. Čokoládou počínaje, oblečením, hifi technikou a automobily konče. Všeho bylo málo a bylo to hnusné, nezáživné a plnilo to výlučně své základní funkce. Čokoláda byla sladká, oblečení hřálo, rádio hrálo a auto jezdilo. O tom, že by to třeba mohlo být ještě hezké, vkusné a nápadité, jsme si mohli nechat jen zdát. A s některými méně hmotnými „produkty“ to vypadalo ještě hůř, neboť domácí (rozuměj nezakázaná) hudba se většinou poslouchat nedala a domácí filmy nebyly ke koukání. Slušné knihy se koupit daly, ale jen některé, ty „nezávadné“.
Asi tak v deseti letech každý pochopil, že kdo má doma český gramofon, je trapnej. A kdo nemá džíny, je ještě trapnější. Kdo mohl (směl), jel aspoň do Maďarska nebo do Jugoslávie a koupil tam dětem mikinu s mikymausem. Kdo mikinu s mikymausem nevlastnil, chodil v pleteném propínacím svetru od babičky a byl trapnej. A kdo ji vlastnil, nosil ji tak dlouho a často, až se obrázek skoro úplně sepral a lemy rukávů se vytahaly.
Přibližně o rok či dva později jsem se doma probírala přihrádkou se starými, nehranými gramofonovými deskami; chtěla jsem se pobavit, jaké vykopávky poslouchali naši zamlada. Hm, nějaký ten jazz, ale jinak samé staré známé tváře, jen v o dvacet let mladším vydání. Neckář, Vondráčková, Pilarová, Gott... A pak jsem najednou držela v ruce desku s fotkou zpěvačky, o níž jsem v životě neslyšela. Určitě nějaká zapadlá, bezvýznamná nula, něco předpotopního, napadlo mě.
„Mami, kdo je to Marta Kubišová?“ houkla jsem pro forma do kuchyně, abych si ten předpoklad ověřila. A toho dne jsem se dověděla a vzala na vědomí, že v naší zemi existují zakázaní zpěváci, zakázaní herci, zakázaní spisovatelé, zakázaný leckdo.
Někdy v tom věku se do dětských her začíná mísit mudrování o „životě, vesmíru a tak vůbec“. A za mých časů do něj spadalo i probírání otázky emigrace, tedy zda já, Máňa či Franta uvažujeme o tom, že odsud jednou zdrhneme. Až budeme velcí. Desítky rozhovorů, desítky hodin. Naprosto samozřejmých rozhovorů a naprosto samozřejmých hodin zrozených z naprosto samozřejmého faktu, že žijeme v zemi, z níž se neodjíždí, ale utíká.
A když jsem povyrostla ještě víc, stalo se něco do té doby nevídaného. Nelson Mandela, tehdy ještě vězněný, slavil sedmdesátiny a ve Wembley se u té příležitosti konal koncert. Ne, to nevídané nebylo, nevídané bylo to, že naše televize ten koncert odvysílala. Asi ne celý a každopádně ne najednou. Rozdělili ho na tři nebo čtyři části a postupně je pustili do vysílání. Ale odvysílali je.
A já tehdy prvně viděla a slyšela Stinga, UB 40, Simple Minds, Eurythmics. Muziku, která se v žádném ohledu nedala srovnat s valnou většinou toho, co jsem znala z domova. Opravdovou muziku. Ale kromě těch úžasných muzikantů a zpěváků jsem také viděla lidi pod pódiem, prostě obecenstvo. Z velké části své vrstevníky a skoro-vrstevníky. Tančili, vlnili se, podupávali do rytmu, zpívali si, mávali rukama nad hlavou, objímali se, smáli se, a taky měli na sobě oblečení, na jaké já nemohla ani pomyslet. Rozuměj – žádné extravagantní kostýmy, ale džíny, trička s obrázky, tenisky.
Seděla jsem u televize jako přikovaná a všechno jsem si to nahrávala na mizerný kazeťák, svůj první, co jsem rok předtím dostala za přijímačky na gympl, a s otevřenou hubou civěla – na obecenstvo možná ještě víc než na protagonisty. A tehdy, pamatuju si to naprosto přesně, mi vyklouzl plačtivý, zoufalý povzdech: „Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách!“
Viděno mýma očima byli všichni ti lidé hrozně šťastní, že tohle mohou vidět a slyšet bezprostředně, že to mohou mít kdykoliv, že si můžou kdykoliv pustit rádio a poslechnout si něco takového, koupit si – normálně koupit, nikoliv pokoutně nahrát nebo vyšmelit na pololegální burze – desku některého z těch muzikantů. Jen tak. Otočí knoflíkem a pustí si ke snídani Eurythmics, zatímco nám z tranďáku v půl sedmé ráno hrála v horším případě dechovka, v lepším(?) Michal David. A zároveň mi docházelo, že to jistě považují za naprosto samozřejmé, že nevědí, co mají. Padl na mě smutek, protože se mi zdálo být nad slunce jasné, že tohle mně se nikdy nepoštěstí. Že Sting v Praze nikdy hrát nebude. „Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách?“ opakovala jsem si znovu.
Ne mikymaus, ne mikrovlnka, ne džíny a mercedes, ale ta muzika a ti lidi, co byli u toho, mi definitivně, zřetelně a nepřeslechnutelně řekli, že „tady“ si můžu leda tak na něco hrát, že doopravdy žít v „tomhle“ se nedá. Že všechno si tu můžu namlouvat a malovat si, že tenhle život je normální, ale že vždycky budu vědět, že není, že vždycky budu sama sebe obelhávat a budu to vědět. A že otázku emigrace mám tímto de facto vyřešenou. Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách...
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu X.
Aneb jedna mírně (ale fakt jen mírně) obstarožní anketa na téma co si my Češi o sobě samých myslíme.
Helena Čížková
Jak to vidí Islámský stát
Mám sklony k ironii, sarkastickým zkratkám, stylizovaným projevům. Ale v mém dnešním textu, který přináší úryvky z chystané knihy o Islámském státu, nic z toho nehledejte, není na to čas, prostor ani nálada.
Helena Čížková
Chudá a frustrovaná
Moc se nesmějte. Ano, jsem (relativně) chudá, tj. nemám a patrně nikdy nebudu mít příjmy jako úspěšný advokát či ředitel bankovní pobočky.
Helena Čížková
Zlo proti zlu
V pohádkách je to jinak. Zlý král tady, hodný král tam; hodný princ před jeskyní, zlý drak v jeskyni. Dobro proti zlu, jasné jak facka.
Helena Čížková
Ufňukaná fotbalová pohádka
Aneb trocha nostalgie. Odpusťte mi ji. A – táto, odpusť mi i ty, že jsme si později přestali rozumět. Asi jsme oba něco zvrtali...
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí
Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...
Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030
Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...
Silný vítr komplikuje dopravu. Z Havlíčkova Brodu nejezdí vlaky na dvou tratích
Silný vítr potrápil hlavně řidiče na Pardubicku. Z důvodu pádu několika stromů museli policisté...
V O2 areně prochází voda magnetickou rezonancí. Zlepší led pro MS v hokeji
Organizátoři se připravují na mistrovství světa v ledním hokeji, nedávno instalovali unikátní...
První máj lákal motorkáře, nehodu na Klatovsku jeden z nich nepřežil
Krásné počasí a sváteční volno vytáhly ven motorkáře, jarní vyjížďky měly ale v Plzeňském kraji i...
Práce k lidem patří, hodnotí účastníci první máj. Oslavy zdůrazňují i politici
Politické strany, hnutí a spolky a jejich příznivci se sešli k oslavám prvního máje. V Praze se...
Prodej bytu 2+1 v České Lípě
Dubická, Česká Lípa
2 330 000 Kč
- Počet článků 55
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1744x
Více na Jazyková inkvizice