Docela první článek o mlsání

Ach jo, jsem tady poprvé a je to moc zavazující a zodpovědný pocit. Registrace na blogu a následné psaní veřejné není tak jednoduché jak jsem si myslel, když jsem psával dopisy, emeily, seminárky a většina těch co četla moje řádky je chválila a říkala, že bych s tím měl něco udělat. Copak asi ?

Toaletní papír už nedostatkovým zbožím není a byl v  dobách, kdy jsem ještě moc psát neuměl  a tak nic jiného než založit si blog mě nenapadlo.

A zrovna dnes píšu ten první příspěvek, který je pro mě tak moc důležitý.

Ne ani tak proto  jestli ho někdo bude číst, okomentuje ho slovy hanlivými, pochvalnými, diskutujícími, slova neutrální nepředpokládám, protože komu je to co se děje jedno, nekomentuje to.

Já se rvu se sebou samým a když píšu, řvu na sebe sama : „Koho to zajímá, ty jeden… ?!“.

No ano, koho to zajímá, ty jeden ?

Říkám si to jen tak nesměle a smutně sám pro sebe, v klíně točím tiše prsty mlýnek a přemýšlím o čem asi tak psát ?

Tak zaprvé, dnes jsem byl na vínku a na rameno mi poklepala jedna moc milá a hezká žena, s kterou jsem si povídal a s ní spával před pár lety a mě napadlo, že by bylo skvělé navázat na minulost, ale taky jsem si hned řekl, že nikdy nikdo nevstoupil dvakrát  do stejné řeky.

Usmáli jsme se tedy na sebe moc mile a hezky a řeky raději nechám na příště, neboť plavat zatím se jen učím, ale minulá štěstí neodmítám, jen se jich bojím a také bývají moc a moc osobní na to abych je povídal těm, které ještě vůbec neznám.

A hlavně…., co těch blogů tu je !

Když příspěvky pročítám až mě jímá závist, že já to nedokážu, tak rychle a hezky napsat a vyjádřit se k tématům, co hýbou společností.

Když jsem dnes sedl ke klávesnici, měl jsem před očima amalgámové plomby, stávku v dopravě, lítost nad tím, jak se odboráři nedokážou dohodnout a myslel jsem na pověst o prutech Svatopluka, jímala mě závrať nad článkem o hladu v Africe a zastyděl jsem se nad tím že mě zajímá takové klišé (?), vzápětí jsem se zamyslel nad informací o podivných útvarech na Marsu, které byly zpozorovány díky GoogleEarth a jistojistě jsou buď utajenou základnou NASA, nebo tam bydlí Elvis, nebo někdo jiný ?

Jo, těch dnešních témat bylo opravdu hodně, ale pro mě je důležitá jen holčička s koláčkem, alespoň v mém prvním příspěvku na tento blog.

Tak si poslechněte, co jsem dneska slyšel v pekárně, když jsem si kupoval loupáčky k snídani, třeba je to i váš příběh.

„Já chci koláček, maminko“, řekla malá a hezká holčička vysoké a ještě hezčí mamince v té mé pekárně.

Koláčky v té pekárně dělají dobré, s kousky jahod, švestek,dokonce i rebarbora a borůvky se občas objeví a žmolenka je opravdová, jako od babičky.

Docela mě zamrzelo, že jsem bezdětný a nemám žádnou holčičku, které bych mohl každý den ráno cestou do školky kupovat koláčky a vůbec všechno, na co by si vzpomněla.

Ta maminka mě ale překvapila, řekla, že koláčky jsou moc sladké, nejsou zdravé a že ona je také nejí.

Holčička se na maminku trochu smutně podívala a moudře, jak už to malé holčičky dokážou, pověděla : „Ty chceš, abych byla zdravá ?“.

Co maminka odpověděla už jsem neslyšel, ale bylo mi té holčičky líto.

Představil tu hezkou maminku, která byla opravdu hezká a štíhlá jako proutek, jak se snaží dávat své rodině to nejlepší, používá k přípravě pokrmů jen bio produkty, třeba okurky a rajčata a chřest, který i já mám tak moc rád, sladí jen medem a ječným sladem a na poutích holčičce vypráví, jak je cukrová vata ošklivá a z grilovaných klobásků může člověk onemocnět. Brrr, to je ale život.

Vzpomněl jsem si na svoje dětství, a trochu jsem se zamyslel nad otázkou té holčičky: „Ty chceš, abych byla zdravá ?“

Jestli ta moudrá otázka a smutný pohled neměli i skrytý význam, protože jak může být malá holčička opravdu zdravá a šťastná, když nemůže mlsat ?

Jo, tak si tak říkám, jestli není život hlavně o tom mlsání a pohledu malé holčičky, chlapečka, na věci kolem nich.

Podívat se na ten svůj koláček, pomazlit se s ním očima, poprosit maminku a být třeba i smutný, když to nevyjde. Koláčky nakonec nemusí být úplně zdravé, důležité je to, že nám chutnají, a tak si pochutnávám a slibuji.

Slibuji si sám sobě další psaní proto, že tento můj první koláček na blogu si sním docela sám, maminky se neptám.

Co jsem napsal se mi líbí a přečetl jsem to po sobě dvakrát, tak.

Myslím ale, že příště to už to bude o něčem jiném, důležitějším.

No, co ale může být důležitějšího než koláčky ?