Dvakrát ze života

Já a moje sestra jsme naše „telecí“ léta prožívaly asi stejně jako ostatní děvčata v našem věku: vymetaly jsme diskotéky, randily se stejně „telecími“ chlapci, měly normální „telecí“ nápady, někdy snad i méně normální „telecí“ nápady, ale jinak jsme, myslím, našim rodičům nijak extra těžkou hlavu nedělaly. Je pravda, že párkrát se „zadařilo“ a přivedly jsme své rodiče do mírně řečeno nestandardních situací. Daleko největší umělec na přivádění rodičů do nestandardních situací byla moje sestra a její nejčastější obětí byl převážně chudák náš tatínek. Nejvíc nám v hlavě utkvěly dvě nestandardky:

          Jednou odpoledne přišel tatínek domů, aniž by tušil, že sestra má doma na návštěvě nového nápadníka. V předsíni nechápavě hleděl na neznámé motorkářské ÓBR holínky, v hlavě mu stále ještě šrotovalo, co vlastně je „to“, na co dívá, když už mezitím otevřel dveře dovnitř do bytu a přímo za nimi stálo o dvě hlavy vyšší „stvoření“. Stvoření bylo zcela určitě přes dva metry dlouhé, na sobě mělo černou koženou bundu a kalhoty. V bundě i na kalhotách hromada stříbrných cvoků a spínacích špendlíků. Vlasy a fousy to mělo jako Krakonoš a v uších o něco víc náušnic, než ve rtech. Kdyby vedle něj nestála moje naprosto klidná sestra, asi by tatík začal hned řvát o pomoc.

Přestože byl vyvedený z míry z toho zvláštního stvoření, které naprosto nepasovalo k mé „diskofilní“ náctileté sestře, a možná se toho stvoření i trochu lekl, snažil se získat zpátky nadvládu nad situací. Rychle přemýšlel, co má tomu stvoření říct, aby ukázal, kdo je tady ten šéf. Jediné, co ho v ten moment napadlo, ale bylo, že přísně otcovsky pronesl: „Vás teda ještě neznám!!“

A z výšky těch dvou pocvokovaných metrů se k němu s naprostým klidem sneslo: „Já vás taky ne.“ A bylo vymalováno. :o)

Na tohle už tatíka nic moudrého nenapadlo a pocvokované stvoření se kolem něj protáhlo do předsíně a s „nashle“ zmizelo za dveřmi.

Později, když už měla sestra stálou známost – odhaduju, že v té době jí bylo tak kolem dvaceti let, a známost se svolením našich rodičů velice často přespávala u sestry v pokoji, se přihodila neuvěřitelná událost.

Moje máma byla zrovna někde na víkend pryč a náš tatík osiřel s nimi doma sám. Uprostřed noci, když už všichni ulehli do svých pokojů, spustil se venku slejvák. Za okny randál, větve mlátily do zábradlí, meluzína hučela a moje dvacetiletá sestra, přestože vedle ní ležel její, v té době vyvolený „princ na bílém koni“, se začala bát „bubáků“.

Tak dlouho do toho kluka hučela a vandrovala, že se bojí, že to nejsou normální zvuky a že venku určitě něco je, až ho přesvědčila k naprosto absurdnímu činu. Oba dva si přelezli od sestry z pokoje do ložnice a do postele k našemu tátovi, kterého ten noční přesun vůbec neprobral, takže zbytek noci nerušeně všichni tři chrupali v jednom loži!

Když se pak náš táta ráno vzbudil, uběhla hezká řádka minut, než mu došlo, že ta hlava, co víská ve vlasech, je poněkud větší, než hlava mé matky, a i ty vlasy jsou poněkud hustší než ty její… Ta hlava se posléze probrala, otevřela oči a rozespale řekla: „Dobré ráno, pane Hruška!“