Když nevíš, tak se zeptej.

Nedávno jsem byla na návštěvě u svojí tety. Teda ona to není vyloženě moje teta, je to v podstatě cosi jako vzdálená sestřenice mého táty, ale odjakživa jí říkám teto, i když je v podstatě jen asi o deset let starší než já. Moc často se nevídáme, tak jednou za rok. Teta, přestože je normálně vdaná a má manžela a děti, je vyhlášená svojí úzkoprsostí. Nesnáší lascivní vtipy, dvojsmysly nebo narážky na sex a dává svému okolí ostentativně najevo, jak jsou vtipy tohoto ražení trapné a narážky ubohé. Moje máma vždycky říkala, že jí děti musel přinést čáp, protože je to puritán a ještě k tomu jeptiška v jednom balení. Na mě teda spíš teta působí, jakože v podstatě moc nepochopí smysl těch vtipů či narážek, a proto se tváří tím svým výrazem, jak jsme „trapný a ubohý“, že se něčím takovým dokážeme bavit.

Tedy sedíme tam u tety v bytě u kafe a chlebíčků a vedeme řeči. Pochválím tetu, jak jí to sluší, že nějak omládla, a se zájmem se jí ptám, jak to dělá, že vypadá tak dobře. Teta se zapýří, jak každá ženská po pochvale, rozpustile pohodí hlavou, pak se ke mně nakloní, spiklenecky ztiší hlas a říká: „Já teď chodím na takové výborné cvičení!“ Přestože teta hlas ztišila, z předsíně se okamžitě ozve strýček: „Jo jóóó, na výborný cvičení teď chodí!! Hlavně ať se ti naše spartakiádnice pochlubí, jak perlila, když tam přišla poprvé!“ a rozchechtal se tak, až se zajíkal.

Zvědavě jsem na tetu vykulila oči a čekala, až začne vyprávět, jak „perlila“. Tetě se ale evidentně moc nechtělo a na strejdu, který mezitím s tím hýkavým smíchem přešel do obýváku, házela dost naštvané pohledy. Teta chvíli dělala drahoty a pak spustila…

Ve školce, kde pracuje, slyšela dvě maminky, jak se baví o tom, že jedna z nich chodí cvičit do fitka na cvičení zaměřené na břicho a jak je to cvičení velice efektivní a přitom nenáročné, že to zvládne kde kdo, a básnila o tom tak dlouho, až tetě zvědavost nedala a zeptala se, o jaké cvičení že to jde. A tak vyzvěděla, kde a od kolika předcvičuje úplně ten nejlepší (podle té paní) instruktor pod sluncem – nějaký Ríša. Tetu zpočátku fakt, že jde o chlapa, trochu zarazil. Vzhledem ke své povaze se vyloženě vyhýbá posilovnám a jiným cvičebnám, kde by mohla být větší koncentrace upocených chlapů, kterým cvičením rozbouřené testosterony vypouští z úst nemachrované kecy a trapné a nejapné sexisticky zaměřené vtipy či poznámky, ale pak jí zvědavost přece jen nedala a sama sebe přesvědčila, že na břicho chodí cvičit stejně jen báby, takže tam bude jen ten instruktor a ten se určitě nějakých trapných poznámek uprostřed žen vyvaruje.

Takže v předepsaný čas a ve svém sportovním úboru vyrazila do tělocvičny, kde mělo to super cvičení probíhat. V tělocvičně už bylo pár štěbetajících bab a úplně vepředu stál chlap jak hora, zahloubaný do nějakých lejster, který, když teta nesměle pozdravila, zvedl hlavu a velice mile tetě pozdrav opětoval. Tetě přišlo na tom pozdravu něco zvláštního, vlastně celý ten chlap jí přišel zvláštní, ale tak mile ji pozdravil, že pomalu ztrácela ostych. Tak jako ostatní cvičenky i ona si z rohu místnosti přinesla cvičební pomůcku, která vypadá jak polovina velkého gymnastického míče, která je usazena do kulaté podložky, takže to vypadá jak půlmíč na podnose, a položila si ji na zem k ostatním, již položeným půlmíčům. Najednou se od dveří ozvalo: „Nazdar, Ríšo“ a byl to takový řev, že tetě v tu ránu došlo, že tohle cvičení není jenom pro ženy, a do místnosti si to v hlučné družné debatě nakráčeli dva kámoši kulturisti, kteří nemohli přes ty své bicepsy a tricepsy ani připažit. Tetu polilo horko z poznání, že se zřejmě nejedná čistě o „dámskou“ lekci, ale než ji stačila popadnout panika, už jim Ríša odpovídal na pozdrav. Vtom tetě najednou docvaklo, proč se jí zdál tak nějak zvláštní. Ríša byl opravdu velký jak hora, ale ne chlap jak hora, byl prostě jen velký jak hora. Nešlo ani tak o hlas, ten byl úplně přiměřený chlapovi jeho výšky, ale jeho styl vyjadřování, gestikulace a dokonce i následná chůze byla spíš chůzí opačného – tedy ženského pohlaví.

Teta, ač je děsný puritán, tak předsudky tímto směrem nemá a jak říká: „Někdo má rád holky, jiný zase vdolky, hlavně když je šťastný“ a z toho důvodu byla jen překvapená a hlavně zvědavá, protože Ríša byl úplně první takový chlap, se kterým se kdy setkala naživo. Zatím tento styl vyjadřování, gestikulaci a typ chůze viděla u chlapa jen v televizi ve filmech. Chvíli byla plně zabraná „očumováním“ Ríši, ale pak začalo cvičení a teta záhy zjistila, že to není žádná legrace stát před tím půlmíčem na jedné noze a druhou nohou do půlmíče tlačit. Po deseti vteřinách se jí rozklepaly nohy tak, že teta už už chtěla tu nohu z půlmíče sundat a na chvíli si odpočinout, když tu kolem ní tím pro chlapa netypickým krokem prošel Ríša, takže aby se neztrapnila, úporně tlačila nohou do půlmíče dál. Ríša si to zamířil o tři půlmíče dál, kde cvičily tricepsy a bicepsy, kteří tu nohu právě z půlmíče sundávaly s hlubokým „uuufff“, a Ríša na ně sice milým, ale s tím zvláštním nechlapským tónem v hlase tak trochu rejpavě houkl: „Nějaká pauzička jsem řekl?“ a ruce rozšafně rozhodil od těla, lokty k bokům a dlaněmi nahoru, aby svůj dotaz zdůraznil.

Kolem se ozval pobavený smích okolních bab a i teta se musela v duchu smát a děkovala bohu, že tu nohu nesundala, protože to by asi byla její smrt, kdyby se takhle zviditelnila hned první lekci.

Po chvíli de facto statického cvičení, protože buď stála před míčem, nebo na míči, byla teta úplně propocená, plně zabraná do cvičení a totálně nadšená, jak je to cvičení perfektní, že vlastně nemusí složitě poskakovat při řvoucí hudbě na aerobiku ani se tísnit v posilovně a dřít se na těch kovových monstrech, a přitom se potí i posiluje zároveň.

Při jednom cviku, kde měli v mírném podřepu stát nahoře na půlmíči a vědomě vtahovat svaly dna pánevního směrem dovnitř těla, se teta, ač stahovala břicho jak divá, nemohla zbavit pocitu, že ten cvik provádí špatně. Vlastně si nebyla vůbec jistá, zda stahuje ty správné svaly, co má – tedy dno pánevní. Ríša zrovna přecházel kolem ní a teta rozjetá z toho, jak jí to cvičení neskutečně chytlo, ale nešťastná z toho, že nemůže přijít na to, kde dělá chybu, toho využila a potichu, aby to slyšel jenom Ríša se ho zeptala: „Mohu mít dotaz? Já mám pocit, že necvičím správně! Já necítím to dno pánevní, kde přesně mám ten vtah vlastně cítit?“ Je pravda, že otázka nebyla zrovna správně položená, takže se není co divit, že se Ríša v půli kroku zastavil a na jedné noze se prudce otočil zpět směrem k tetě. Druhou nohu nechal přitom nataženou před tělem a špička té nohy opsala kolem jeho těla půlkruh, jak kdyby byl kružítko. Jeho natažená noha se zastavila přesně před tetou a s tou opřenou špičkou o zem vypadal jak krasobruslař chystající se na výskok. Pomalu směrem za vykročenou nohou vyjel i jeho bok. Pak se zprudka o ten bok opřel předloktím své jedné ruky a současně loket ruky druhé opřel o hřbet ruky první a významně si bradu podepřel palcem ruky a celý tento pohybový manévr dokončil pomalým opřením ukazováčku o nos. V této pozici na vteřinu upřeně a dramaticky sledoval tetu a pak velice nahlas pronesl: „Božínku, kočičko, ty mně chceš tvrdit, že nevíš, kde máš dno pánevní?!?!“ a při té otázce opustila dlaň jeho obličej, zápěstí opsalo velký oblouk a vytočilo dlaň směrem od těla, kde zůstaly prsty z dlaně trčet do vzduchu jak ohromné otazníky za jeho otázkou.

Teta se začala červenat, protože na sobě ucítila pohledy všech okolo a začala překotně vysvětlovat, že samozřejmě ví, kde má na svém těle dno pánevní, ale že má pocit, že ač se snaží, co může, nevtahuje při cviku svaly dna pánevního, ale vtahuje pouze svaly na břichu a ne uvnitř těla, že prostě má jen pocit, že cvik neprovádí správně.

Ríša nezměnil pozici, jen dlaň údivem vytočená od těla se vrátila zpět na obličej. Ukazováček se opět opřel o špičku nosu a Ríša se zájmem, jak chtěl přijít na kloub té záhadě, proč teta necítí svaly dna pánevního, se zeptal s tím svým zvláštním nechlapských tónem v hlasu a s důrazem na sykavky: „A orgasmus máš???“ Teta si málem překousla jazyk, který měla úsilím, jak se stále snažila zatahovat ty správné svaly, vystrčený mezi zuby z pusy ven. Měla pocit, že omdlí, jak se jí najednou nedostávalo vzduchu, a úporně přemýšlela, která odpověď na tuto otázku a před tolika lidmi je ta správná. Než se ovšem zmohla na odpověď, zaskočila ji další naprosto přímá Ríšova otázka: „A máš hranej, nebo opravdickej???“

Teta měla úplný knedlík v krku, a zatímco kolem ní vybuchovaly salvy smíchu, se snažila ze sebe a přes ten knedlík vydolovat nějakou odpověď. Ríša asi pochopil, že z tety žádnou odpověď nedostane, takže přešel na praktickou stránku věci a kontroloval, jak teta stojí, kde má kolena, kde paty a kde těžiště, jak provádí nádech a výdech atd.…

Teta svoje vyprávění zakončila poznámkou, že od té chvíle už žádné další otázky neměla, a kdyby Ríša chtěl, aby cítila slepici na hlavě, tak by ji tam dozajista cítila, a klidně by i odpřísáhla, že ta slepice kdáká, když stáhne svaly dna pánevního, no prostě cokoliv – jen aby na sebe znovu neupoutala nechtěnou pozornost.

Je to až k nevíře, že tento zážitek tetu neodradil a cvičení si tak oblíbila, že na něj chodí dál a nejenom že po něm úplně kvete, ale časem i objevila své dno pánevní…:o)))