V garsonce jsem si vytvořila minizoo.

Miluji přírodu, zvířátka a květiny. To jsem zdědila po mamince. Lásku k životu, zvláště k tomu křehkému. Když jsem se počátkem nového roku rozhodla předělat svůj malý byteček, byla jsem naprosto fascinovaná pražskou ZOO kam tak 

ráda jezdím za zvířátky a kde jsem měla tu čest nějaký čas pracovat. A tak i další práci, protože ta v ZOO byla bohužel jen sezónní jsem si zase hledala mezi zvířaty. Protože mi koncem roku skončila pracovní smlouva a na nějaký pátek jsem skončila bez práce, rozhodla jsem se zbytečně nemarnit čas a rozdělila jsem si každodenní úkoly. Nejprve jsem vytříbila skříně.  Ach jo, ty nádherné bleděmodré kalhoty v nichž jsem ještě před deseti lety dělala parádu, a ty květované šatičky jako rozkvetlá louka. Prostě se nějak srazily.S pohnutým srdcem jsem pomalu jednotlivé kousky odkládala do krabice určené pro charitu a z květovaných šatiček jsem ušila hezké polštářky a také jeden úplně maličký do kterého jsem nasypala šantu pro své dvě kočičky. To bylo radosti jako na Starém Bělidle. Kdy já jsem se vůbec takto radovala, tak nějak doopravdy, vnitřně jako malé dítě. Pak jsem se pustila do úklidu a dala pryč všechny ty pracholapy jako vzpomínky na život minulý a také lidi, kteří už mě pomalu ani neznají či já je ne. Ze stěny jsem strhala staré tapety a pak jsem je vymalovala zelenkavou barvou a pak jsem jednu z nich pokryla fototapetou s výhledem na moře. A do prázdných koutů jsem dala květiny do nichž jsem zasadila plameňáky a do okolí dala exotická zvířata. Po pár dnech jedna část bytu připomínala středomoří a ta druhá ZOO. Z kuchyňské linky jsem vyházela oprýskané nádobí a zbavila jsem se tak poloviny různých hrnků a hrníčků. A najednou jakoby nejen do útulného bytečku ale i mě samé něco vplulo. Něco krásného, čistého. Pocítila jsem vnitřní pohodu a klid na dušičce.

Dokonce i na mé odeslané životopisy přišlo pár odpovědí a tak jsem s úsměvem ve tváři vyrazila na pohovory s tím, vzít pro začátek jakoukoliv práci. Člověk s pěti křížky na krku si až tak vybírat nemůže či on by klidně mohl ale někteří zaměstnavatelé mají jiný názor. I když práce je všude dá se říci dostatek na Úřadě práce jsem se setkala s mnoha dlouhodobě nezaměstnanými lidmi kolem šedesátky. Ženami i muži. A ty dá se říci babičky, protože mnohé z nich se chlubily svými vnoučátky jsem litovala. Ztrhané paní z těžké práce kterou vykonávaly po celý svůj život, znavené životem jenž se jim vepsal do tváře, protože chtějí být zároveň vnoučátkům milujícími babičkami které už pomalu nikde nechtějí vzít ani na brigádu. V menším městě si raději vezmou studentku. Je to smutné, odchod do důchodu se posunul pro generaci která celý život poctivě pracovala, vychovala nastupující generaci zatímco ti druzí se jen s otevřenou dlaní povalovali na gauči či raději žebrají. Mladí muži co by mohli skály lámat plni sil. A pak je asi docela rozdíl když někdo pracoval od svých patnácti či osmnácti let a někdo začal až někdy kolem třicítky protože střídal školy jako ponožky a byl věčným studentem. Anebo ho živili rodiče. Takový člověk bude i v pětapadesáti štramák na rozdíl od těch sedřených paní co těžce pracovaly v zemědělství či fabrice.

Najednou jsem i tu svou i když velmi krátkou nezaměstnanost vzala s pokorou a také jako životní zkoušku. Člověk by měl být vděčný za to co má a především za to že je zdravý a může pracovat. Ne každému byl tento vzácný dar zdraví dopřán. To ostatní přijde samo i když vím jak je to těžké. Prostě stále na sobě musím pracovat a nevzdat to hned po první porážce. Snad i proto jsem si utvořila z bytečku relaxační oázu. Žena by neměla nikdy zapomínat sama na sebe což se odrazí ve tváři i v duši. Prostě chci žít v tom co je mi blízké a co tolik miluji. Dopřeji si jediný luxus a to obklopení přírodou a zvířaty. Člověk a tím více ve starším věku už toho v životě moc nepotřebuje, myslím toho přehlcení zbytečnostmi co spíše odebírají energii a také ničí okolní přírodu která snad už ani dýchat nemůže. A to všechno už dávno věděli naši předci. A pak kamarádku beztak nejvíce zajímá zda nemám trochu vína, kočičky nejraději sledují plné krmítko za oknem a tak jako chlapi zůstávají věčnými kluky s těmi svými autíčky a vláčky, tak já jsem zůstala stále tou malou holkou se svými zvířátky. Pamatuji si, kterak moje babička ze záclonek, květovaných závěsů, přehozu přes postel a polštářků které sama šila a vyráběla dokázala vykouzlit kouzelnou světničku v níž nám všem bylo tak hezky. A také měla spoustu zvířat k nimž jsem si už jako dítě vytvořila vřelý vztah. Nikdy neremcala, nenaříkala, na nic si nestěžovala a pracovala dokud to jen šlo. A především byla šťastná. Život brala takový jaký je a stárla s grácií.

Omlouvám se poprvé jsem se pokusila vložit obrázky ale nějak mi nejdou správně natočit. Třeba někdo bude vědět jak na to. Pořád se učím.