Zhubla jsem kvůli záchranářům.

Na vánoce přiznávám i bez mučení jsem se plně oddávala obžérství a příjemnému relaxu u pohádek. Proč si nedopřát, když už je člověk doma, vysílal ke mě jakýsi podivný hlas. Teploučko, klídeček, pohodička a vše lze řídit tak 

 jednoduše a pohodlně z gauče. Tam je asi člověk odborník takřka na všechno, a o to víc když se posilní třeba pěnivým mokem a dobře se nají. Stačí projít všechny ty sociální sítě. No co nadělám, bazén mi zavřeli, půlnoční zrušili či notně omezili a venku se ženili snad všichni čerti. A tolik lákavých dobrot všude kolem. Čaj a mléko které si pravidelně dávám po sportovním výkonu jsem vyměnila za dobré vínečko a vaječný koňak. Proč jsem navařila a napekla cukroví jako pro armádu netuším, když jsem sama. Asi kvůli té nádherné vanilkové vůni připomínající mi vánoce mého dětství, kdy jsem pekla společně s maminkou. To už je sice dávno pryč ale vzpomínky se jen tak z nitra nevytěsní.

To největší vystřízlivění přišlo hned po novém roce a bylo to jako rána palicí do hlavy. Nabrala jsem přes pět kilo takřka během pár dní co se odvalily jako čertův balvan a takřka do ničeho jsem se nevešla. Tedy krom tepláků které jsem si oblékla i do práce. Obchody s oblečením uzavřené a objednat si kalhoty na slona v e-schopu, na to jsem nějak nenašla dost odvahy. A také jsem při zkoumavém pohledu kolem sebe nebyla jediná povánoční otylka co našla takovéto řešení. A co víc, začala jsem se cítit příšerně. Přes pupek jsem se nedokázala pořádně ohnout a zadýchávala jsem se. Dohnat právě ujíždějící autobus byla v tu chvíli vzdálená budoucnost.

A pak jsem si uvědomila své nemožné chování. Přišly výčitky a bylo mi smutno v duši. Vzpomněla jsem si na všechny ty vyčerpané zdravotníky, sestřičky a lékaře z nichž mnozí vlastně ani vánoce neměli a já jsem se svou příšernou nadváhou byla případ pro covid. Představovala jsem si často před usnutím jak mě obracejí křehké sestřičky jako toho hrocha z jedné strany na druhou a přítomným mladým vojáčkům se musím jevit jako prase. Staré a nemožně tlusté co jim zbytečně přidělává práci protože se neumí v jídle ovládat a neví kdy má dost. A v pití také.

A tak jsem najela na přerušovaný půst, suchý ledem, pak i únor, každý den jsem cvičila jógu a když napadl sníh, začala jsem v něm běhat. K tomu jsem  ještě u televize připojila dřepy a kliky. Litovala jsem té hlouposti, že jsem před třemi roky prodala rotoped co mi v pokoji překážel.  Nyní se už cítím lépe a váhu mám dokonce nižší než před vánoci. Sice jíst namísto lahodné čokolády feferony nic moc, ale tělo si zvykne. I na to že první jídlo si dám v jedenáct hodin dopoledne a to poslední v sedm večer zakončené jen jogurtem s jablkem či banánem. Anebo zakysanou smetanu s borůvkami, těmi velkými kanadskými když na ně natrefím. A druhý týden si dám první jídlo v devět ráno a poslední v pět večer, kdy vše zakončím rybou, plátkem hovězího masa se zeleninovou oblohou či jen hořčicí nebo zapečenou brokolicí se sýrem. A to jsem ani nevěřila co ušetřím peněz, než do sebe neustále něco cpát celý den co jen zbytečně zahltí tělo. A také za víno. O to víc mohu dopřát svým dvěma kočičkám lepší a zdravější stravu jako sobě.

To že by se zdravotníci museli dřít s povánoční otylkou mě donutilo jednat a to hlavně rychle. Nebýt asi všudypřítomné korony co na mě už pomalu vyskakuje i z lednice a uzavření obchodů, kdy bych si klidně koupila kalhoty o číslo dvě větší a nic patrně neřešila, nevím jak bych dopadla, ale moc dobře asi ne. Protože metlou lidstva je nejen alkohol ale i nezřízené obžérství. A ve vyšším věku už se i ta kila  mnohem hůř shazují a bez pravidelného pohybu a střídmosti v jídle už to prostě nejde. A cvičit se dá téměř všude a cokoliv. V garsonce i na sněhu u rybníka.

Teď už se opět můžu těšit do bazénu až aquaparky znovu otevřou a beze studu obléct po delší době dvoudílné plavky. A svatosvatě jsem si slíbila, že další vánoce pojmu zdravěji a střídmě. Chodit pak po světě nafouklá jak balón, za to mi těch pár dnů kdy činím neskonalou radost svým chuťovým buňkám nestojí. A rozhodně v tom určitě nejsem a nebudu sama. Sladkých dvacet kdy nabitá vánoční kila ze mě do týdne spadala jako hrušky ze stromu už mi přece jen dávno není.