Vánoční Praha jako před třiceti lety.

Těsně před opětovným uzavření ZOO jsem se vypravila navštívit své čtyřnohé kamarády, které pravděpodobně zase uvidím až za rok. Miluji tamní prostředí odkud si vždy donesu nůši plnou 

pozitivní energie a přiznám se, v prosinci jsem ZOO navštívila poprvé. Uchvátil mě jak kouzelný zvířátkový stromeček hned o vstupní brány a pak osvětlený betlém, pod nímž zanechala vánoční nadílku kočičce Myšpulce. Snad i na ní jsem se nejvíce těšila a naše setkání bylo dojemné. Po chvilce jsem zjistila, že Myšpulka zde není zdaleka sama. O kousek dál po mě koulel velkýma zelenýma očima jakýsi Kominíček. Malá černá kočička, která si také přišla pro pomazlení. V celém areálu se nás nacházelo v tento čas tak padesát návštěvníků, víc asi ne. A tak jsem si plnými doušky vychutnávala krůček po krůčku onu kouzelnou atmosféru a v ZOO prožívala svou první zimní pohádku. Ač některé pavilony vzhledem ke koronakrizi zůstaly zavřené, ochuzena jsem se rozhodně necítila. Na prosinec bylo až nezvykle teplo a mnoho zvířátek zůstalo venku. Samozřejmě že nejvíce času jsem strávila u kočkovitých šelem a ve společnosti milované Myšpulky. V podvečer už jsem zůstala v ZOO snad úplně sama, nikde ani živáček. Úžasní byli lachtani s těmi ploutvičkami nahoru připomínali spíše žraloky jak je známe z nejrůznějších filmových hororů.  Byli naprosto úžasní skoro tak jako gorily vzorně dodržující vládní protiepidemická nařízení. Seděly snad dva metry od sebe a k výdejnímu okénku chodily po jedné na což dohlížel svědomitě  vrchní generál Ríša. Dokázala jsem je pozorovat dlouhé minuty, vždyť jsem v pavilonu zůstala úplně sama, což je v letních měsících takřka nemožné. Na oběd jsem si zašla do restaurace Gaston, abych podpořila celou ZOO, pro kterou tento rok patří k těm nejtěžším jako pro mnoho z nás.

Se zvířátky jsem se už za tmy rozloučila a poslala jim letmý polibek a naději na další setkání snad už v lepších časech. Tak ahojky zvířátka za rok. Pak jsem se rozjela poznat předvánoční Prahu tak jak ji asi už dlouho neuvidím. Oproti loňsku byla taková posmutnělá se skromnější vánoční výzdobou. Loňské předvánoční  Václavské náměstí s různobarevným osvětlením okolních stromů, desítkami stánků a lidmi vychutnávajícími si voňavý svařáček zůstalo už jen ve vzpomínkách. V ulicích jsem potkala sotva pár lidí, obchody poloprázdné a to i ty s levným zbožím odkud si zákazníci odnášeli jen pár drobností. Lidé většinou protiepidemická nařízení dodržovali, bez roušek jsem jich i venku potkala pomálu. Sama jsem si ji také nesundala, až tak mi zase nevadila, asi je to nejmenší co v tento čas mohu udělat. Na Staroměstském náměstí mě přivítal takřka osamělý skvostně vyzdobený vánoční stromeček. Nemusela jsem se protlačovat davy tak jako loni. Otevřeny zůstaly jen tři stánečky v okolním parku za kostelem. Náměstím se procházely spíše české rodiny s dětmi, staří lidé. Obraz po mnoho let nevídaný. Sem tam zazněla ruština nebo slovenština.

Najednou jsem se vrátila ve vzpomínce zpátky o celých třicet let. Psal se rok 1990, celý rok po sametové, plyšové, hadrové...revoluci kdy se přerodil socialismus v kapitalismus.  Přestěhovala jsem se do Prahy z maloměsta a přesně takovéto časy zde prožívala. Klidný předvánoční čas, tajemný, magický a kouzelný, kdy lidé k sobě měli blízko tak jak snad už nikdy víc a město pokryl bílý sníh. Skutečný obraz lidství, hřejivý pocit vycházející snad z každého přicházejícího srdce poklonit se malému Ježíškovi k živému betlému. Nikdo nikam a za ničím nespěchal. Každý si vychutnával ten kouzelný vánoční čas, který měl o pár let skončit v nenávratnu. A protože jsem chodila ponejvíce všude pěšky, dala se do mě trochu zima a jen tak letmo jsem se zasnila, jak by právě teď bodl teplý voňavý svařáček. Popošla jsem kousek dál k orloji a zavětřila onu příjemnou a tolik známou vůni vánoc. Ohlédla jsem se za sebe a nevěřila svým vlastním očím. Na předzahrádce restaurace mě vítal obrovský nápis. Svařák za 40 Kč. Zprvu jsem nevěděla zda bdím či sním. Loni bych do této luxusní restaurace narvané cizinci k prasknutí nestrčila špičku boty, A nyní jsem nejen zvaná ale i vítaná s hlubokou pokorou stejně tak jako mladá rodinka s dětmi a prokřehlou  starou babičkou stojící kousek ode mě.

Sympatický číšník nás usadil u stolečku, na mě čekal singl stoleček jako pro Sněhurku a zakrátko přinesl tu horkou voňavou vzácnost na zahřátí a i připomínku toho, že ani ta zlá korona nedostane naše krásné české vánoce i když o něco skromnější. Ale to skutečné kouzlo vánoc si přece každý nosíme v srdci a ne peněžence. Vánoce jsou přece svátky lásky, pokory a solidarity ne peněženky a luxusu. Takové je přece poselství malého Ježíška v jesličkách který se sám narodil ve chlévě. Ti číšníci mě a asi nejen mě příjemně překvapili, Byli jako andělé co jsou tady pro nás. Poradili si. Venkovní zahrádku oddělili od okolní ulice plexiskem, všude desinfekce, návštěvníci přicházeli v rouškách ke stolkům, které byly od sebe dostatečně vzdálené. A v tom číšníkovi jsem zažila jakési pohnutí, obyčejné, neskrývané člověčenství při pohledu na ty staré babičky co přišly na čaj do luxusní restaurace dnes už s lidskou tváří. Dala jsem se s ním do řeči  a sám říkal, jak ho vždy mrzelo, když vídal posmutnělé pohledy maminek či starších lidí pro které zde před rokem nebylo místo. A jedna středního věku pronesla. "Lidi vidíte to v jakých s....ách jsme před tím žili a snad už nikdy žít nebudeme. Praha je znovu naše, našich dětí, rodičů i prarodičů a teď mohu klidně umřít.

Prožíváme své první pandemické vánoce v historii. Snad tady korona s námi musela zůstat až do vánoc aby nám otevřela oči a proměnila srdce, tak jako tenkrát před třiceti lety. Svět už stejný jako předtím nezůstane. A třeba nás čeká zcela nový a lepší svět tak jak to ostatně bylo p pandemii španělské chřipky i po válce. Národ povstal silnější, a svět se posunul o hezkých pár kroků dopředu. Vše je určitý ať už nebes či lidstva. Staré odchází a nové se rodí. Tak to bylo od prvopočátku a zůstane na věky věků. Pravda, opět jsme vstoupili do lock downu. Ne každý mu ale zlořečí. Spousta znavených lidí především žen po padesátce, tzv. sengvičová generace ho nadšeně vítá. Konečně si mohou oddechnout, odpočinout a zažít krásné vánoce s těmi nejbližšími. Vánoce klidu, vánoce provoněné láskou. Vítají ho i ti mladší, kteří chtějí trávit klidné a pokojné vánoce s rodinou, ne ty uštvané jako z minulých let, ale skutečně šťastné a veselé. Každá mince má dvě stránky a nic není a nikdy nebude jen černé nebo bílé. Žili jsme v nadbytku a té nejlepší době jaká jen mohla být. A nadávali jsme věčně nespokojení a uštvaní v honbě za nebeským mamonem, kdy nám scházel čas. Na naše nejbližší, rodiny i nás samé. Nyní nastal čas klidu, uskromnění se a nadáváme taky. Ano, vánoce budou o něco skromnější ale kdo ví. Třeba na ně lidé jednou budou vzpomínat jako na jedny z nejkrásnějších stejně tak jako my ze staré školy na vánoce svého dětství.