Už se mi nechce jít dál.

Právě v tento čas se mi vybavil jeden z textů písničky Hany Zagorové. Odešla čistá šlechetná duše. Hana Zagorová zesnula. Pamatuji se na svá školní léta ve vesnické malotřídce, kde se pro nás dospívající dívky právě Hanka  

Zagorová stala zbožňovaným idolem. Snad v každém dívčím pokojíku visel její plakát a magnetofonů zněly její hity. Písničky co políbily náš křehký holčičí svět plný snů a tužeb být jednou takové jako ona. Hanka Zagorová. Provázela mě dětstvím a jako televizní mamka mě převedla ze říše pohádek do světa dospělých. Navždy odešla v době, kdy i na má vrátka pomalu klepe podzim života.

Vzpomínám si, jak jsme se my holky ve třídě o ni bály, když jsme se dověděly od své oblíbené učitelky o její vážné nemoci. Spolužačka Janička prohodila " no jest li umře, tak to nepřežiju." Byla to milá holka, v tom měl Miloš Jakeš pravdu, i když to nemyslel až tak upřímně. Zahlodal v něm snad červíček závisti kterým chtěl rozdělit společnost na ty lepší a horší. Obdobně, jako se tomu děje dnes. Vzpomínám si na pořad, v němž zazpívala s Karlem Gottem krásný duet Dávné lásky a takřka se slzami v očích poděkovala svému neznámému dárci, který ji daroval krev. Mohl se psát rok 1982 nebo 1983, už si to přesně nepamatuji.

Odešla další legenda naší hudební scény. Milá, vzácná a odvážná žena. Svět jakoby opět o trochu více pochmurněl. Odešla další bytost rozdávající radost. Žena, která zpívala srdcem. Žena co spojovala matky a dcery, syny a otce, mladé i ty starší. Její písničky mnohým vlily novou chuť do života. Byla impulzem, pokojným přístavem v rozbouřeném moři našich životů. Živou vodou pro zlomená srdce bez naděje. Ač těžce zkoušená nepřízní osudu, nikdy na sobě nedala nic znát. Nevylévala si svou vnitřní bolest na celý svět, nezahořkla, neobviňovala. Milovala život, milovala hudbu, milovala lidi Její písničky byly oduševnělé stejně tak jako ona sama. Voněly prostým lidstvím i boží prozřetelností. Skládaly se z tisíce střípků neobyčejně obyčejných lidských životů. Byla tady pro lidi a oni tu byli pro ni. Maluj zase obrázky, Dávné lásky, Byl krásný tvůj nápad, Živá voda, Můj čas. Písničky co pohladily po duši a vyplnily vnitřní prázdnotu. Moje duše pláče. Postupně odchází jedna generace s níž nám bylo na světě hezky.

Odešla čistá duše a věřím, že už se se svým Beránkem božím o němž zpívá v jedné ze svých písních setkala. Ač odešla na věčnost, její část tady s námi navždy zůstane. Její srdce, její písničky, její upřímnost i odvaha. Hana Zagorová uměla stárnout s grácií a také tak nějak vnitřně cítila svůj blížící se konec. Tak jako křehké zvířátko neztratila svou intuici kterou jí darovala matička příroda nebo Bůh.

Odpočívejte v pokoji Haničko.