Myšpulka z trojské ZOO se loučí se svými přáteli. Ví, že navždy.

Dlouho jsem se neozvala, já vím. Přece jen už jsem kočičí babička a i když stále vitální, věk už se stále více hlásí o slovo a stejně tak, 

jako u vás lidí je každý rok znát. Tu největší radost jsem měla, když odezněla covidová opatření a brána ZOO se opět otevřela návštěvníkům. I tamní obyvatelé se mi zdáli tak nějak veselejší a radost z očí jim doslova sršela. Zase mají koho obdivovat. Zvířátka se začala předvádět a mnohá se pochlubila i svými novými přírůstky. Snad největší radost měli lemuři vara, kteří obecenstvo přivítali hlasitým chechotem v koruně stromů. Gorilák Richard se svou rodinou si neustálým camláním málem rozpustil palec u nohy a holky si svého pána střežily jako oko v hlavě. Zvláště před zvědavými a natěšenými návštěvnicemi. Mnohé u něho se svými aparáty dokázaly vysedávat celé hodiny. Jako neopětované milenky. Kousek od mého bydliště se vyhřívaly želvy obrovské připomínající spíše balvany. A když na ně přišly milostné touhy, obecenstvo mělo vše takřka v přímém přenosu. Prostě příroda a přirozenost na kterou vy lidé občas zapomínáte, ačkoliv jste její součástí, stejně tak jako já. I když jen obyčejná kočičí babička. Ale paměť, tu mám sloní.

Občas jsem se zašla podívat na své vzdálené příbuzné. Gepardy, tygry a lvy. Asi nejbližší mi byla kočka rybářská a kočka krátkouchá s níž jsem si ráda za dlouhých teplých večerů popovídala a vyzvěděla nějaké ty drby. No, zvědavá ženská. Jak jinak. I když kočičí. Ale to máme my ženské stejné. Zvláště na kočce rybářské cachtající se v bazénku jsem mohla oči nechat. Brr. Vodu tedy fakt nemusím. Leda tak k pití. Ale vlézt do bazénu a ještě si to užívat, nic pro mě. No, ona ta moje vzdálená příbuzná má mezi prsty něco, co já nemám. A to blány. Jako žába. A takový gepard, to je tedy mistr. Ta kočka klidně uběhne i šedesát kilometrů za hodinu. No, já jsem ráda když dojdu k Richardovi, tomu gorilákovi co po mě tak loupe očima.

Občas ke mě zabloudí páv Miloš. Nádherně se čepýří s těmi jeho oky na ocase a také mi sem tam něco sežere z mističky. Ale pak mi vypráví hezké příběhy odehrávající se tam nahoře na území Afriky, Austrálie, Artarktidy, kam už nedojdu. V africkém domě přivítali vzácného obyvatele, luskouna krátkoocasého z daleké Tasmánie připomínající šišku. Celé tělíčko má poseté šupinami a právě kvůli těmto šupinám je loven. Mnozí lovci považují právě ty šupiny jako léčivý lektvar. Kam jen lidé na ty předsudky chodí. Kolik jen nás němých tvářiček kvůli nim trpí, je mučeno a zabíjeno. Člověk je vůbec divný tvor. Klidně zabije i sebe. Prostě jen tak pro radost, peníze i hněv. Pach krve a pomsta je mnohdy silnější než on sám. A přece nedojde štěstí. Škoda, že nemohu vidět právě narozené sloní holčičky, na které jsou rodiče náležitě pyšni.

A když už jsme u té Tasmánie, byla jsem se se svým kamarádem Mikešem podívat v Darvinově kráteru na tasmánské čety. Ti jsou vám krásní a ty čertíky skutečně připomínají. Nebo zvláštní prasátka. Jejich sousedem se stal vombat cooper. Je hodně zajímavý, už jen tím, že kaká kostičky. Dokonce se pro lidské mlsouny vyrábějí vombatí kostky. Čokoládové a marcipánové. Alespoň to říkal Miloš. Ten co neví, nepoví. A také legrační trička na niž se tkví nápis no to mě poser. V poslední době se část ZOO stala staveništěm. Pořád se zdě něco nového buduje. I já už jsem se mnohokrát stěhovala. Snad neúžasnější je rezervace Dja, do které byly přestěhovány všechny gorily ženského pohlaví z Richardova harému. Ríša už má příliš potomků, tak jim patrně přivezou nového sultána. Ve starém gorilinci zůstal jen Richard se svými dvěma syny. Nahoru s holkami putoval jen nejmenší vykastrovaný sameček Adjabu.

Zprvu byl Richard moc smutný, že přišel o část své milované a milující rodiny, později si své otcovské role ale začal náležitě užívat. A aby ne, už má také svůj věk, jeho srst je posetá stříbrem a ve volné přírodě by svou rodinu patrně ztratil. Novým vůdcem by se stal mladý, silný samec. Richard je otcem první gorily narozené v naší zemi Moji. Kdyby jen věděl, že hořejší pavilon obývá jeho vnučka Duni přivezená ze Španělska. Přicestovala stejně se samcem Kisumi, který převzal svou vůdcovskou roli. Je to mladý a silný samec oproti Richardovi. Zprvu měl strach z mužů, poblíž něho mohly být jen ženy, ale i to se časem zpravilo. A co víc, Duni se do něho bezhlavě zamilovala a její láska nezůstala bez odezvy. Duni je taková malá komediantka. Zprvu nosila na hlavě pytel od brambor. Když chtěla, skryla svou tvář. Jako arabská princezna.

Ten gepard byl tak hodný, že mě do rezervace Dja dovezl. Mé dny se začínají blížit ke svému konci a síly ubývají. A jsem ráda, že jsem mohla spatřit tu neutuchající krásu Kamerunu. A také vidět na vlastní oči, jak se vede bývalé Richardově rodince v novém harému. No možná brzy vzejde nový život. Jedna hvězda pohasne a druhá se rozzáří jak říkávala má maminka, za níž se asi už brzy vydám. Když mi ptáčci nebeští předali tu smutnou zprávu o smrti lachtánka Melouna, proplakala jsem celou noc. Ve svých dvaceti letech odešel za svým tatínkem Gastonem, legendou ZOO. Zabilo ho to, co tak miloval. Ryby z moří zamořených toxiny. Blížil se čas vánoc. Celá ZOO se tak nějak hezky rozzářila. Ale mrazy co přišly byly obzvláštně kruté. Artróza v mých nožičkách se zhoršila natolik, že už jsem pomalu neopouštěla svůj příbytek. A co víc, onemocněla jsem vážnou nemocí. Na operaci už bylo pozdě a pak, už jsem příliš stará a z narkózy bych se patrně už neprobrala. Moji milovaní, kteří se o mě starali jakoby vycítili můj blížící se konec. Kolik jen lásky a něhy mi věnovali. Laskali a hladili mě v mém domečku a také plnili mou mističku.

Brány ZOO se uzavřely a já jsem se naposledy zadívala kolem sebe ale i tam nahoru. Na nebe poseté hvězdami. Už mi bylo hodně zle, cítila jsem se tak slabá. Našla jsem v sobě ale ještě poslední zbytek sil, abych vylezla ze svého domečku a došla k pavilónu šelem, kde jsem čekala na svou milovanou ošetřovatelku. Než jsme se stačily rozloučit, přišla si pro mě velká kočka a odvedla mě za duhový most ke své mamince a sestřičce. Už je mi zase dobře a nic mě nebolí. Jsem zase ta mladá dovádivá kočička. Je nás tady hodně zvířátek a tak si máme o čem povídat.

Myšpulka *2002 +2022

Ten kdo byl milován, neodešel.

Mělo to tak být a Bůh to tak chtěl,

když tvořil anděly nebeské, tak ani na ty pozemské nezapomněl.

Nebeským křídla dal, pozemským ocásky

svět by to smutný byl bez lásky.