MS v hokeji 2023.

Miluji hokej. Vlastně mě k němu přivedl můj tatínek. Zatímco on pln hrdosti celým svým srdcem fandil českému týmu, já jsem zase především v mladším věku fandila své zemi zaslíbené Kanadě, v níž jsem toužila žít. Jenže jak se říká,

člověk míní a Bůh mění. Později jsem kromě země javorového listu začala fandit ještě Finům, Švédům a samozřejmě bratrům Slovákům. Tedy, pokud zrovna nehráli s námi. Mým vzorem co se sportu a nejen jeho týká se stal Jarda Jágr. Byl neuvěřitelný. Krásný nejen svým vysportovaným tělem ale i duší. Pamatuji si ty krásné časy, kdy naše země rok co rok si ze šampionátu odnášela zlatou medaili až se národ vítězstvím národního týmu přesytil, protože od kluků vlastně nic jiného než že opět přivezou zlato ani neočekával.

Završením té úžasné hokejové éry se stalo v roce 1998  olympijské Nagano, kdy se život v zemi zcela zastavil a i normální pracovní dny se proměnily v karneval. Bylo to tak neskutečné a nezapomenutelné, zvláště setkání s Mistry na přeplněném Staroměstském náměstí, kde šampáňo teklo doslova proudem a stříkalo na všechny strany a všechny lidi kolem. Lidé dokonce chtěli Dominika Haška za svého presidenta a krom onoho legendárního kdo neskáče není Čech ještě padala z emocemi  přemožených srdcí slova Hašek na Hrad obdobná těm Havel na Hrad. Ta atmosféra byla skoro na chlup stejná, jen v jiném smyslu. A doba co dělila oba světy nebyla až tak příliš dlouhá, pouhých devět let.

Byla to krásná doba, kdy sport spojil lidská srdce v jedno jediné a lidé téměř všech věkových kategorií i sociálního statutu byli naladěni na společnou notu. Ti kluci, říkám jim Jágrova formace byli vyprodukování jednou z nejsilnějších generací Husákových dětí, která  i ve sportu navždy zanechá nesmazatelnou stopu. Sama jsem sport dělala a vím, že investice do dětí a mládeže se státu později několikanásobně vrátily. Tleskal nám svět a rodiče mohli být na své potomky náležitě pyšni. Tak jako na ně byl pyšný celý národ.

Dnes opět sleduji hokejové mistrovství světa, v němž hrají hokejisté nové generace. Na zlatou medaili čekáme předlouhých třináct let a já stále nepřestávám věřit, že si smůla už to své vybrala a našim klukům zaprší zlatý medailový déšť. Zazní česká hymna a oči Čechů, Moravanů a Slezanů se opět zalijí slzami a alespoň v časti svého rozbolavělého srdce pocítí hrdost. Alespoň na ty kluky co to přes všechno to zlé a různé životní překážky a karamboly, které jsme si jako lidstvo prožili ještě nevzdali.

A i když kluci občas s někým prohrají, jako právě s Lotyši, stále nepřestávám věřit v to maličké světýlko na konci tunelu se jménem naděje. Sleduji samozřejmě i ostatní hokejové týmy, kde mám své oblíbence. Jen se nám mnohým možná zasteskne po tom slastném pocitu, vyhrát v tom zlatém okamžiku nad Sbornou. To už je asi taková hokejová tradice dědící se z pokolení na pokolení. Bohužel takový je svět, mnohdy krásný, přívětivý, hřejivý jako sluníčko a jindy zase krutý a tvrdý jako skála. Stejně tak je to i v hokeji a vlastně v jakémkoliv sportu.

Jsme teprve na samém začátku a já vám kluci moc moc držím palečky. A nepřestávám věřit, že vám ta třináctka nakonec vytoužené štěstí přinese. A i kdyby ne. Skuteční bohové a mistři svého řemesla se rodí jednou za sto let. Tak kluci do toho a trochu toho pokakaného štěstíčka jak se říká.