Paní Vlaďko, jste evidentně moje krevní skupina. Jsem hokejovou fanynkou úplně odmalička. Jsem ráda, že jsem mohla zažít ta nejlepší léta českého hokeje. A tím nemyslím jen Nagano, ale i ty roky před ním. Že jsem mohla jezdit na hokej na Kladno, kam mám nejblíž, a mohla na vlastní oči naprosto běžně vídat hrát Ivana Hlinku, Vladimíra Martince, Jiřího Holečka, Milana Nového, bratry Holíky, Františka Pospíšila, Jaroslava Pouzara... Když bych dnes chtěla vidět naše špičkové hokejisty, musela bych si koupit letenku do Kanady. To je škoda i pro kluky, kteří s hokejem začínají, protože tehdy právě ti malí hokejisté mohli na vlastní oči vidět svoje vzory, obdivovat je a učit se od nich.

Vazena fanynko hokeje, je hezke si zavzpominat na hokejove uspechy pred lety. Jenze zivot neni jen o vzpominkach, ale je nutno se neustale divat dopredu, protoze sport ani civilizace nestoji na miste. Neustale se vse vyviji a kdo ten vyvoj nezachyti a ustrne v minulosti, bude jiz jen vzpominat. K tomuto sportu mam celozivotni vztah a podilel jsem se na vychove mnoha hracu, co i dosahli na uspechy v nejlepsi lize sveta, tedy NHL (par zapasu NHL jsem videl "live"). Velmi dobre jsem znal zakulisi a videl lidi, co po r.89 prevzali moc nad timto kdysi uspesnym sportem. Podle mych zkusenosti a pohledu prave Nagano vyznamne prispelo k upadku hokeje, protoze tento neuveritelny uspech postaveny na brankari Haskovi zacal zrychlovat vykonnostni sestup. Ti kluci z Nagana byli odchovanci socialistickeho sportu a neznali nic jineho, nez trenink a skolu. Podotykam, ze vychovny cyklus hrace trva cca 10let a jiz po r.89 se podminky pro vychovu vyznamne menily v tom smyslu, ze na prvnim miste byli bafunari a jejich prijmy z verejnych financi. Vychova mladeze byla na vedlejsi koleji a vysledek je, ze jsme nejlepsim hokejovym zemim konkurence neschopni. Podivejte se na sestavu narodniho tymu, par hracu z NHL, vetsina z jinych soutezi doplnena nekolika z ceske extraligy. To se nezmeni i proto, ze do NHL se dostava cim dal min ceskych hracu. Ceske souteze predevsim mladeze jsou nekvalitni ve srovnani s jinymi a deti venujicich se hokeji velmi vyrazne ubyva, je to drahy sport. A nejaka zmena na obzoru neni, tak budte rada za to, ze jste jako fanynka byla u nejvetsiho uspechu v r.98, jine neprijdou.

Máte samozřejmě pravdu, že už se do děti tolik nevkládá jako dřív. A také vše neúměrně zdražilo takže mnozí rodiče už nemají peníze dětem financovat sport. A na druhé straně mnohé a to i nadané děti po covidu se sportem prastily. Společnost se vyvíjí ale může i stagnovat. Spousta dětí i lidí dnes žije v určité virtuality a jednou ten hokej třeba budou hrát roboti. Jsem ráda, že jsem to Nagano zažila a ve svém věku, už asi společnost příliš kupředu neposunu. To už je spíš na mladších.

Trochu vás pobavím, kdysi dávno, když byla hitem písnička Včera neděle byla, tak jsem v jedněch silvestrovských novinách četl novou verzi písničky, vztaženou na hokej:

Nikdy bych nebyl býval, na ten hokej ji bral,

nikdy bych nebyl býval, tolik pískal a řval.

Ona mne opustil, že jsem řádil jak lev,

příliš nesmělá byla, šel ji na nervy řev.

A více si už nepamatuji, dyť to byly šedesátá léta.

Písniček bylo hodně a to nejen na hokej. Já jsem nejvíc milovala tu fotbalovou zelena je tráva. Ale fotbal mě tolik nebral, chodila jsem na něho s taťkou a jeho kamarády také tatinky. A na hlavě jsem nosila papírovou lodičku jakou měl večerníček. Na tom fotbale bylo hezké ne ten zápas pro mě, ale ten konec, kdy mě táta nechal dopit zbytek pěnového moku. No bylo mi tak 12, 13 let. Byla to hezká doba a člověk si to užil. Jo a když vyhrála v hokeji Sborná, můj přítel s nimi zpíval jejich hymnu ale slovy jeho táty. Sojuz neruste mě, papír neberte mě a víc nes..te jsem ruskij Ivan. Víc si nepamatuji ale on byl fakt číslo. No můj táta vlastně taky.

Vždy jsem chtěl, aby se moje přítelkyně se zajímaly o hokej. Ale zatím jsem v reálu moc nenarazil na ženu, která by se x let zajímala o hokej.

Teď už hokej baví i ženy a dokonce ho hrají. Také ráda sleduji i ten ženský. A také pára hokej. Ti chlapi jsou skuteční borci.

Nagano jsem totálně prožíval, posledích deset minut bylo trauma i na hlavě jsem stálS hrouzou ale zjištuji, že moje láska k hokeji, přesněji k fandění nějak upadá, ale ne zase moc

Já jsem to měla obdobně a pořád doufala, že ten puk na remízu ještě lotyšskou branku přemůže. Jsem zvědavá kam až to kluci naši dotáhnou, ale to zlato by si už skutečně zasloužili. No, budou to ještě nervičky.