Toulavá kočička Myšpulka z trojské ZOO poznává hřejivé teplo domova.

Ahoj Myšpulko, Krásko se smaragdovýma očima, mávají na mě opičky. To je naše modelka, pohladí mě po hebounkém kožíšku jedna z procházejících ošetřovatelek. Černobílé guinézy jsou fascinující a jejich miminka jsou po narození celá 

bílá, jako sněhuláci. A jak se o svá mláďátka opičí maminky vzorně starají. Ostatně tak jako všechna zvířátka tady v ZOO, ale i ve volné přírodě. Mnohé lidské maminky by si měly vzít příklad, třeba z nás kočiček. Za svá kotěcí miminka dokážeme položit i svůj vlastní život. Tak moc svá maličká koťátka milujeme a krůček po krůčku připravujeme do života. Ať už venku, kde mnohé toulavé kočičky žijí takřka celý život jako já anebo lidských příbytků. A jak jsme chytré a maminčiny rady si neseme v srdíčku po celý svůj život. Dokážeme si umýt kožíšek, očistit očička a krátce po příchodu do nového domova k dvounožcům se takřka hned naučíme poctivě chodit na kočičí WC. Jsme velmi čistotné. A také dokážeme být dobrými psychoterapeauty a odborníky na bolest lidské duše. Málokdo ví, že kočičí přítomnost dokáže snížit krevní tlak i stres a lidská srdíčka udržujeme zdravá. A také dokážeme včas rozpoznat infarkt. A pak že jsme hloupější než psi. V některých domovech důchodců se provádí terapie kočkou. Nevěřila jsem tomu, jak někteří stařečci při zachumlání se do kočičího kožíšku najednou ožijí.Cupitám za ošetřovateli a dojímá mne, kterak a s jak velkou láskou a péčí se věnují svým svěřencům od kolébky k hrobu. Tedy raději přeložím od maličkých miminek po stařečky. Ani nevím jak jsem zbloudila k podzemnímu vodnímu tunelu z něhož vykoukla hlava aligátora, a pak druhého. Stále se za mnou otáčel s pocitem, přichází svačina. A tak raději mizím co nejrychleji pryč. Trochu jsem si musela oddechnout a  tak zavítala do zahrady lemurů. To jsou teda akrobati, jeden zrovna sedí na stromě pod nímž jsem si dala šlofíka. Neprobudilo mě ani cvakání fotoaparátů. Přece jen jsem už postarší dáma. Pak jsem cestou potkala černou kočičí princeznu, trochu ostýchavou co snad žije u zahradníků a ta mě pozvala do australských mokřadů. To je ale krása nesmírná, těch různobarevných ptáčků co létá kolem. Takových pestrobarevných peříček co se vznáší nad mou hlavou nebo mě pozoruje ze stromů. Jest-li bych si nějakého dala k obědu. Nedala, jsou to přátelé. Tady v ZOO jsme všichni jedna velká rodina. Musíme si navzájem pomáhat a ne se požírat. A především dělat lidem radost a také je vzdělávat. A především tady žije spousta ohrožených druhů a mnohá zvířátka jsou jakýmsi mementem, výzvou pro budoucnost.

Byla by věčná škoda, kdyby budoucí generace znaly tygra, klokana či nebohou gorilu jen z učebnice a pradávných televizních dokumentů. Konečně to už spoustě lidí začíná docházet a ve zvířeti nevidí jen kus žvance, luxusní kožíšek či boty nebo kabelku. Miluji večery, už proto, že za mnou začíná docházet paní,co o mě má již delší dobu zájem. Prý jsem její milovaná kočička. Pošeptala mi do ouška slib, že mne vezme na zimu k sobě domů a už mě nikdy neopustí. A pak se to stalo. Jednoho parného dne přišla  a odnesla si mě v přepravce. Pomáhala jí jedna z ošetřovatelek a popřála mi hodně štěstí v novém domově provoněným láskou. Jenže já byla trochu zmatená. Kam mě to odnášejí v tak malém prostoru a co se mnou bude. Té paní jsem věřila, zdála se mi dobrá a srdečná ale přesto jsem se moc bála. Cestou jsem moc plakala až se hlavně v metru za námi všichni otáčeli. Ujely jsme asi osmdesát kilometrů, poprvé v životě jsem cestovala metrem a autobusem až jsem se ocitla v neznámém cizím městě. Já pražanda odkojená Vltavou jsem měla dožít v nějakém zapadákově. Když jsem ale vylezla opatrně z přepravky, ocitla jsem se v hezkém prosluněném bytě plném kytiček. A z protějšího koutu mě pozorovala velká huňatá černá kočka. Asi paní domácí. Svým pohledem do mě vystřelovala šípy, ale já  jsem se hned hrnula k mističce. Cestou mi pořádně vyhládlo. Když jsem snědla svou kapsičku, vrhla jsem se do misky té černé kočky a ta na mě začala syčet jako had. A já jsem jí oplatila stejnou měrou a k syčení jsem přidala vrčení. Ta paní říkala, že jí připomínám tygříka. No musela jsem se nějak bránit, ta kočka byla obrovská. Je to mývalí rasa a ty jsou obrovské, ale zároveň prý dobrosrdečné. Alespoň tak mi to má nová paní říkala. Ale že by ta Lucka, jak se jmenovala byla dobráček od kosti říci nemohu. Nejdříve si hrála na ublíženou, téměř se přede mnou plazila, ale jakmile se její panička ocitla poblíž, mohutným syčením mi dala najevo kdo je tady pánem domu. A také pěkně prskala. Tak jsem jí to oplatila. Přece ve svém novém domově nebudu otloukánkem. Pak skočila na stolek u okna a usnula. A já jsem si našla příbytek pod postelí té nové paní. V boudičce se mi moc líbilo. A hlavně tady bylo příjemné teplo a moje nová panička mi masírovala bolavou nožičku.

Ta nová paní chodí ráda do bazénu, ale hned napoprvé nás s tou Luckou nechtěla nechávat doma samotné, abychom se prý nepopraly a ona pak nenašla byt jako po válce. Byla jsem ale hodná kočička s touhou celý byt pečlivě prozkoumat. Zatímco ta černá kočka stále spala na stolku, dostala jsem chuť na paštiku, kterou jí tam má nová paní připravila. Opět jsem vyjedla celou mističku, naplnila bříško a cítila jsem se moc a moc spokojená. Ulehla jsem hned vedle mističky a pojednou jsem ucítila zvláštní pocit. Jakoby mě někdo chtěl probodnout kopím. Zvedla jsem hlavu a spatřila tu černou kočku. Sledovala mě ostrým pohledem a tvářila se jako krampusák. To jsou ti rakouští pekelníci v hrozivých maskách.Přesně tak vypadala až jsem se lekla a pokorně jsem  se odplazila do své boudičky. Panička usedla na postel a zapnula televizi. I já jsem měla ze své boudičky krásný výhled na obrazovku.  Pomalu jsem usínala, když do postele k mé nové paničce skočila ta černá kočka a uvelebila se jí na klíně. Začala nádherně příst stejně tak jako já, blahem. Vrněla jsem silně jako motor, tak krásně a blaženě se mi usínalo v novém domově. Emocí na mě bylo příliš. Doposud jsem byla pouhý sirotek a teď mám domov. Svůj vlastní domov. Pokračování příště. Pac