Stále k nám promlouvá náš vnitřní soudruh.

A děti revoluce se pomalu chystají do důchodu. Zúčastnila jsem se ani ne tak listopadových oslav jako spíše nostalgického zavzpomínání si. Na malém městě se oslavy ke 30. výročí od sametové revoluce přece jen odehrávají trochu  

jinak než v dějišti, kde se psaly nové dějiny Praze. Kdo chtěl být u toho jako tenkrát do Prahy odjel, především postarší a starší generace včetně pamětníků listopadových dnů 89 povětšinou zůstali a vrátili se do éry svého dětství. Alespoň ve vzpomínkách. Ačkoliv se generace vzájemně prolínaly od té úplně nejmladší po tu nejstarší. Lidé byli fajn, užívali si  příjemnou atmosféru setkání se svým mládím, přáteli i prolínajícími se dějinami, nehulákali na sebe ani se navzájem neosočovali ať už na oslavy přišel kdokoliv. Spíše se bavili při hudbě, zatančili si, zavzpomínali nebo rodiče vyprávěli dětem jaké to bylo, když oni sami byli dětmi. Někteří účastníci oslav se dokonce poznali na pamětních fotografiích. I já jsem využila té atmosféry a nastoupila do retro autobusu, černobílé mandelinky s níž jsme jezdívali jako školáci na bramborovou brigádu a později už jako studenti a učni na tu chmelovou kde se zažila spousta legrace. Docela mě překvapilo, jak byl autobus ze 70. let rychlý. V mnohém by mohl bez ostychu konkurovat i těm modernějším " šunkám", které lze na mnoha místech ještě potkat. Rodiče vzpomínali, děti byly nadšené a plny otázek typu " a mami, co jste dělali když nebyly mobily, a proč nebyly a to jste neměli žádné kamarády když nebyl facebook." A rodiče zahlceni otázkami malých udivených capartů jen odpovídali a odpovídali, kterak šli hned po škole čutat na hřiště medunu, skákat gumu nebo panáka. A z vyvalených očí puberťáků se sluchátky v uších zaznělo něco jako pravěk. A tak zatímco mladší generace byla s nynějším stavem společnosti tak nějak spokojená, z řad těch starších občas zaznělo, že dřív bylo líp. U mě bylo spíše takové to sladkobolno, více toho bylo přede mnou než za mnou, užívala jsem si své bezstarostné mládí, prožívala jsem první lásky, pařila s partou na diskotékách a režim až tolik nevnímala. Přece jen jsem byla ještě tak trochu dítě se svými ideály a sny. Především jsem se chtěla vdát a mít velkou rodinu. Klasika tehdejší doby.

A jestli bych se chtěla probudit včera a vrátit se zpátky o těch třicet let. Brala bych to a to hned. S dnešními zkušenostmi i myšlenkami. Nejraději bych se ocitla v 80. letech či na pokraji let 90, přesně v tom zlomu. Ne proto, že zde vládli komunisté a všechno bylo jinaké, doba méně uspěchaná, lidé měli k sobě mnohem blíž, bylo méně stresu, neprodlužovala se hranice odchodu do důchodu a babičky byly babičkami, které jsme tolik milovali pro to velké srdce a pekáč tvarohových buchet, ale hlavně že tu se mnou byli ti které jsem tolik milovala a oni mě a kteří už tu nejsou. Zůstala jen prázdnota. Před třiceti lety jsem na Václavské náměstí chodila se spoustou přátel, trikolórou na klopě a trochu vytřeštěnýma očima. A pak jsem se plna dojmů a emocí vrátila domů ke svým rodičům kde jsme o všem tom dění kolem nás kterému jsme třeba až tak moc nerozuměli debatovali. Dnes už téměř nikdo z těchto lidí nežije a na 30. výročí sametové revoluce jsem přišla sama se smíšenými pocity. A tak jsem tam jen seděla v tom autobuse plném vzpomínek a hleděla na svůj dosavadní život jako na filmové plátno. A  také jsem zahlédla pár maminek s dětmi pohlížejících do výkladních skříní na zboží, které si se svým rodinným rozpočtem nemohou dovolit. Ne všude se žije blaze a ne každá rodina má královské příjmy přestože do práce lidé chodí a dá se říci, že odevzdávají poctivou práci. Vzpomněla jsem si na slova mého táty. " No, možná se ti lidé budou mít po nějakém čase líp než se máme my, a třeba ne všichni. Vždycky tu budou páni a kmáni ať už u vesla sedí Havel nebo Pavel. Obchody budou plné, výlohy zářící, ale mnozí se jen budou dívat. A je to tady. Česko je rozdělené. Politicky, regionálně i příjmově. Dříve se mohlo na dovolenou k moři jezdit jen do Jugoslávie a dnes se tam Češi vracejí. Není to tak dávno co byli místními označkováni jako baťůřkáři a paštikáři.

Jeden pán nám kdysi sliboval, myslím že se jmenoval Klaus, že do deseti let doženeme Rakousko. Zatím jsme příjmově ani s důchody nedohnali ani Řecko, kterým v nedávných časech otřásla vážná hospodářská krize. V EU jsme občany druhé kategorie a krmí nás odpadem. Jako ta prasata. Zášť a závist zůstala, pravda se kamsi schovala a lež vládne světu od nepaměti. Často jsem slýchala, že až vymřou staří komunisté, vše bude jiné, čisté a spravedlivé. Ten vnitřní soudruh ukrytý kdesi v hloubi nás samých k nám však promlouvá neustále. Dědí se z generace na generaci a plusy a mínusy dnešní a tehdejší doby se mísí i v hlavách mladší generace. Jsou to přece Husákova vnoučata vychovaná Husákovými dětmi a třicet let stále ještě není tak dlouhá doba. Žijeme sice ve svobodné zemi ale tu svobodu si již počátkem nadějných 90. let každý upravil k obrazu svému. A ona známá věta neber úplatky, neber úplatky neumetala zlatou cestičku lepšolidem jen v éře komunismu.Především naši nemocní mocní a naše země občas připomíná absurdistán. Zcela nedávno jsem chodila neustále na poštu. Tu nedorazil ten doklad, pak zase druhý. Už jsem byla stejně tak zoufalá jako ta paní za přepážkou a naštvaná jako nekonečná fronta za mnou. Paní se omlouvala, že prostě nemají lidi. Pamatuji se, že dříve nebyl toaleťák na který se stály stejně tak dlouhé fronty jako stojím na té poště. Nejsou zkrátka doručovatelky, které už odcházejí do důchodu či jsou těsně před ním a ne všichni brigádníci odvedou svou práci tak jak mají. "No jo, to víte, dnes chce být každý youtuberem a ne šlapat ulici s brašnou plnou letáků", ozvalo se odkudsi zpovzdálí. A pak mi to došlo. No jo, vždyť vlastně odcházejí do důchodu strůjci sametové revoluce či tu ekonomiku, která ještě celkem šlape táhnou. A táhnou a potáhnou ji nejvíce právě Husákovy děti,nejsilnější generace co svým dětem toužily před těmi třiceti lety vybojovat lepší budoucnost. Možná i proto, aby nemusely šlapat ulici s brašnou plnou létáků v horku, zimě, dešti i ve sněhu jak pravil jeden z hlasů v té nekonečné řadě. Těm lidem z Václaváku bylo tehdy dvacet, třicet, čtyřicet let i více.

Dnes už je to generace 50+ v době kdy bylo bez práce takřka půl miliónu lidí opovrhovaná. Ti lidé při propouštění byli povětšinou první na řadě co šli na pracák. Zaměstnavatelé si mnuli ruce se slovy, že si mohou jen vybírat, protože za branami stojí tisíce dalších. Dnes je tomu jinak a vycuclý trh práce bere skoro každého kdo má ruce, nohy, mozek a do práce přijde a to nejen na svou první směnu. A možná třeba i jen na ni. Generace, která za dvacet let až se bude slavit nebo také nebude celé půlstoletí od sametu bude tou nejsilnější. Oběti revoluce pro které důchody buďto nebudou anebo jen takové žebračenky. Ze státního důchodu vyžijí jen asi ti nejskromnější co už před svým odchodem na zasloužený odpočinek brali podprůměrný plat. A důchodové spoření, ani na to mnohým moc nezbývá. Drahé nájmy, hypotéky na spoustu let, starost o rodinu, stárnoucí rodiče, vzdělání dětí. A především spousta lidí žije single. Zůstat na stáří sám a s nízkým důchodem, to je teprve vražedná kombinace. V domovech důchodců už nyní není dostatečný počet volných míst, čekající doba je na roky, poptávka převažuje nad nabídkou. Města, obce i soukromníci jich sice pár postaví. Hamletovská otázka však zní, kdo se o tyto lidi, zvláště ty zcela osamělé, nemocné a nesoběstačné postará, když schází nejen poštovní doručovatelky, řidiči, pokladní v Lídlu ale i pečovatelky. Inu možná roboti. Průmyslová revoluce jde stále kupředu. A mám-li použít trochu černého humoru možná i euthanasie co má být uzákoněna.. A v zemi neomezených možností se dá zneužít a využít takřka vše, zvláště jsou li peníze až na prvním místě a vidina dědictví oslepí.

A toto je asi ta nejméně příznivá tvář třiceti let po sametu. Zestárli jsme. Mnozí své listopadové ideály 89 utopili v lihu, dalším je sebral exekutor a na svá stará kolena obývají ulici, jiní dobyli svět s nesmírnou pílí, houževnatostí a pracovitostí a my jsme na tyto lidi náležitě hrdi, další životem jen nemastně neslaně propluli. Takový je zkrátka život. Vše se dá nějak zdolat, překonat, člověk je od přírody vcelku silný tvor.Stáří nikoliv. Nenechá se uplatit, obelstít a ani přemluvit. Sebere nám takřka vše. Krásu, sílu, zdraví a možná i tu naději. A to kdo je právě u moci a jaký je nastolen režim je mu ukradené.

A nakonec se ten vnitřní soudruh v nás jen směje, možná hopsá radostí. Ví, že nebyl ve své době dvakrát přívětivý k životnímu prostředí. Ale také vidí utrpení mnohých zvířat, týraných, bitých, psích a kočičích kostiček pokrytých kůží v množírnách. A možná nepřestane neustále našeptávat a ptát se v čem byl lepší či horší než se změníme my sami, změní se celá společnost a on nás navždy opustí. Nad oním soudruhem dokáže zvítězit jen lidskost, soucit a pokora. Nu, za dalších třicet let uvidíme.