Neobyčejně obyčejné putování toulavé kočičky Myšpulky trojskou ZOO.

Jmenuji se Myšpulka a už si ani přesně nepamatuji, kdo mi takové krásné jméno dal. Snad se tak prý jmenuje nějaká kytička nebo keříček s drobnými plody a něžnými kvítky. Jméno nějakého bezcenného plevele či čehosi jako je 

pichlavý bolševník by mi ani snad nedali. Brr. Moje maminka se již s obtěžkaným bříškem z něhož už se pomalu drásala ven má starší sestra usadila v trojské ZOO, kde našla klidné a bezpečné místo pro svá koťátka. A už zde s námi dětmi zůstala. Má starší sestřička mě příliš v oblibě neměla a já jsem se jí tak trochu bála. Přece jen byla silnější, statnější a odvážnější než já. Já jsem spíše taková křehká jemná kočičí duše asi jako ta kytička. Když už jsme našly svůj nový bezpečný domov v láskyplném prostředí obklopeném malebnou přírodou a zvířecími kamarády, přišly povodně. Psal se rok 2002. Stoletá voda zalila část ZOO a odplavila co se dalo. Ten hukot byl strašný a před valící se vodou nebylo takřka kam utéct. Ani nevím, jak jsme všechny tři tu zkázu přežily. Naši kočičí andělé strážní museli být v neustálé pohotovosti. Jen jsem koukala, kterak si tamní zvířátka a jejich ošetřovatelé projevovali vzájemnou oporu. Zvířecí duše i těla byla tak křehká a stejně zranitelná jako ta lidská. Mnohokrát jsem oplakala čtyřnohé kamarády kteří nepřežili. Rozbouřená Vltava si s sebou odnesla i čisté nevinné duše. Opravdovým hrdinou se stal lachtánek Gaston. Kolik jen kilometrů uplaval a když se konečně znavený a celý zesláblý dostal až v dalekém Německu do rukou záchranářů, uhynul. Odpočívej v pokoji drahý příteli. Ale má tady svého potomka a jeho jméno nese nová restaurace poblíž lanovky se sochou lachtana uprostřed jezírka. Když procházím okolo, pozvednu hlavu k nebesům a vím, že Gastonek už je tam za duhovým mostem šťastný a určitě vděčný že se na něho jen tak nezapomnělo. V srdci ZOO navždy zůstane vepsán zlatým písmem.

Byla jsem též u toho, když se po povodni zrodila nová ZOO a zvířátka se opět vrátila do svých příbytků kde jim nehrozí žádné nebezpečí a věřím, že už ani hrozit nebude. Nesmírná zásluha patří všem ošetřovatelům a pracovníkům trojské ZOO. Jsou to skuteční srdcaři a to vám přísahám na svou čest i kočičí svědomí. A také všem sponzorům a zcela bezejmenným lidem, kteří pro zvířátka opět postavili nové domovy a pro návštěvníky kus ráje na zemi. Byla to tvrdá práce, plna bolesti, nezhojených jizev na duši a hlubokých vzpomínek. Ale život jde dál a ZOO opět povstala jako bájný Fénix z popela a možná ještě krásnější než před tím. Kolikrát když jsem zpříma při svých toulkách zoologickou zahradou pohlédla do očí gorilákovi Ríšovi, občas se v nich zračil strach. A to strach z člověka, největšího predátora na světě. Gorily jsou tak statné, silné, obrovské a přesto křehké bytosti které člověk dokáže skolit jednou jedinou ranou jen tak pro potěšení. A pak se i mezi lidmi najdou pozemští andělé a zachraňují je. A z toho jsem moc smutná a netuším, kde se v člověku bere taková zloba, krvelačnost a nenávist k ostatním živým druhům. Od pána tvorstva by to chtělo více pokory k životu, vždyť ani on sám to tady nemá předplacené. Země mu nebyla o nic více ani o nic méně propůjčena než zvířatům.  Poctivě jsem svůj vytčený úsek obešla a pozdravila jsem se jak s tamními obyvateli tak i návštěvníky a ošetřovateli. A svůj provizorní příbytek jsem našla na lanovce, kde se o mě kluci a především jeden hodný pán vzorně starali. Jsem hodná, skromná kočička a také vděčná. Za obyčejné pohlazení, vlídné slovo, kapsičku i všechny dobré a milé lidi kteří se tady o mě starají. Když mi byla v chladných měsících zima a lanovka přestala jezdit, spávala jsem až nahoře na vyhřátém motoru odkud byl parádní rozhled do okolí. Byla jsem takový noční hlídač objektu.

Zprvu jsem byla trochu ostýchavá a dotyčného jsem si musela pořádně očichat tak jak to máme my kočičky ve zvyku. A když to byla hodná a citlivá duše stali se z nás přátelé. Já jsem potom příchozího vítala u branky jen s maličkou otázkou, zda mi nezapomněl přinést oblíbenou kapsičku. Však jsem si ji také náležitě odpracovala. Pomazlila jsem se s návštěvníky ZOO, zbavila cestující při nástupu na lanovku strachu z výšek anebo se s turisty zvěčnila na selfíčku. To milovali. Zvláště Japonci, Arabové a Rusové. S kolika národnostmi jsem se jen za tu dobu setkala a kolik různých světových jazyků slyšela. Zatímco lidé jich mají tisíce nám kočičkám stačí jediný kterým se domluvíme v Německu, Americe i Africe. Jedna paní mi dokonce ukazovala jak správně štípnout jízdenku v takovém zvláštním strojku. A docela nám to spolu šlo. Jsem sice malá, ale šikovná a učenlivá. Ahoj zvířátka, ahoj lidi, nezapomenu nikdy pozdravit jakmile někam vejdu nebo někoho potkám. Je to přece slušnost a tak mě maminka vychovala. Zvláštní je, že mnohdy mě pozdraví jen moji zvířecí přátelé. Lidé buďto něco nesrozumitelného zamumlají nebo neodpoví vůbec. A proč se neustále na sebe tolik mračí když se na obloze směje sluníčko a venku je tak hezky. Hlavně tady v ZOO. Prodávají tady různé laskominy, výtečná jídla i lahodnou zmrzlinu a ti dvounožci se tváří jakoby právě sežvýkali šťovík.

Nejkrásnější je ZOO brzy po ránu než přijdou první návštěvníci, to si opravdu užívám. Všude je božský klid a já se snažím uhodnout, odkud a ze které voriéry či výběhu pocházejí různé zvuky. Ty nejsilnější rozléhající se široko daleko vydávají opice a pak také plameňáci. Netušila jsem, jak dokáží tito růžoví dlouhonozí elegáni zakřičet. A také jsem se snažila zjistit, proč stojí na jedné tenké nožce a jak se na ní mohou udržet. připadá mi to dosti legrační. Až mi jeden z nich prozradil, že si takto šetří energii. Postoj na jedné nožce vydá méně než když stojí ve vodě na obou. Možná nedostanou rýmu, ale že bych zrovna  musela stát na třech pacinkách. Baletka nejsem a nejmladší už také ne. Ahoj kočičky, nesmím zapomenout pozdravit své o něco větší kamarádky ve výběhu u pavilonu šelem. Občas si se mnou zajde popovídat kočka rybářská s obrovskými kukadly. Vypadá stejně jako já či skoro stejně jen má mezi prsty plovoucí blány jako žába. A miluje ryby stejně tak jako já. Jsou přece zdravé a já preferuji zdravý životní styl. Je mi sice už šestnáct let, ale přepočteno na věk lidský tak něco přes sedmdesát. A stále jsem kočka. A také čiperka. Jen mě už občas pobolívá nožička. Buď jsem se někde o něco uhodila nebo se naplno hlásí stáří. Lidé říkají, že zmiňovat věk ženy je neslušné a stejně je to jen pouhopouhé číslo v kalendáři, ale já se za něho nestydím. Stejně ho nezapřu.

Když jsem se byla podívat za kamarády lachtany, uviděla jsem takového lachtaního dědečka s prošedivělým čumáčkem i fousky. Sice už tolik nevydržel pod vodou na jeden nádech jako za mlada, ale jeho ladný kotoul byl obdivuhodný. Pak se uvelebil na lachtaní pláži a vyhříval se na sluníčku. Tak jako to dělávám já. Vitamín D potřebují nejen lidé, ale také my zvířátka. Aby jsme byla dlouho zdravá a přinášela jsme vám lidem spoustu radosti a potěšení. Pozor, kam koukáš, dávej pozor. Prohnal se kolem mě dvounožec s očima upřenýma do mobilu. Lidé už se snad zapomněli radovat z té neutuchající krásy kolem, vnitřně si ji umět prožít.  Každého okamžiku. A to je velká škoda vše co nejrychleji proletět. Co si asi mohou odnést za zážitky, hezké vzpomínky až jednou zestárnou. Na věky tady nejsou. Přece nejsou nesmrtelní. A super hrdinové se železnou maskou také ne. Jen se tak tváří. Setkat se v parku s naším gorilákem Ríšou, třásli by se jako osiky. Stejně jako já, kdyby třeba v noci utekl lev. A teď mne prosím omluvte, jdu sehnat něco k snědku. Z toho vyprávění už mi mezitím pěkně vyhládlo. Tak pokračování příště. Pac