Hoši děkujeme !!!

Říká se, sláva vítězům a čest poraženým. Kdo byl ale skutečným vítězem a kdo poraženým v tomto hokejovém turnaji jakým žila celá země.

Jak obrovskou moc skrývá jeden malý černý kotouček plující po ledě. Alespoň na pár týdnů dokázal spojit celý národ. Naplněné hospody, naděje ukrytá v hloubi srdce, národní hrdost bez ohledu na věk, politický názor, muži, ženy, bohatí i ti chudší pod národními vlajkami vytvořili JEDNO. Český tým si v zemi  pod Tatrami vůbec nevedl špatně a při bronzovém souboji se Sbornou měl medaili takřka na dosah. Po právu vyhráli Rusové a my si vyposlechli nám tolik známou hymnu. Bronz bych udělila oběma. Vždyť čeští hokejisté bojovali se srdcem lva a ruskému brankáři nadělili okolo padesáti střel, což byl neskutečný výkon. O medaili nejcennější stáli Rusové stejně tak jako Češi, dokonce Rusko bylo favorizováno v přední příčce sázkových kanceláří před začátkem hokeje. Na led už od začátku vstupovali jako skuteční ruští bohatýři. Osud však rozhodl jinak a tak si nakonec zahráli o bronz s českým soupeřem plni národní hrdosti zrovna tak jako český národní tým. Čeští hokejisté se vůbec nemají za co stydět.. Nesklonili hlavy, hráli srdcem zrovna tak jako tým Ruska i když by se dalo říci, že byli o fous lepší. Hokejový bůh však rozhodl jinak. A skvělí byli i čeští fanoušci co sborově českému hokejovému týmu poděkovali nehledě na to, že halou právě zněly tóny ruské hymny.

Hokejový tým viditelně omládl a nejen ten český. Líbili se mi i mladí Američané, houževnatí Švýcaři, Slováci a samozřejmě český národní tým střídající hokejové veterány zlatou Jágrovu formaci mířící do hokejového důchodu. Po utkání s Ruskem obsadil český národní tým krásné 4. místo. Nenazývalo bych ho bramborové, ale srdíčkové, neboť kluci na ledě nechali kus svého srdce. Zanechali za sebou loňské mistry světa Švédy, naše věčné pokušitele Američany, houževnaté Švýcary .Byli považováni spíše za outsaidera, který neprorazí ani do čtvrtfinále. Bohužel narazili na sehraný tým na létajících bruslích Kanadu, která jim sebrala dech. A Finové ho zase sebrali Sborné.

Nezbývá nic jiného než říci, hoši děkujeme, odvedli jste skvělý výkon. Jste mladí, nadějní, plni elánu a nadšení a ta pravá chvíle určitě jednoho dne přijde. Třeba za rok nebo v roce 2024 u nás v Praze. I v hokeji si mladá generace musí sama vybruslit tu svou cestičku tak jako mužstvo legendární osmašedesátky. Nic není zadarmo v hokeji jako životě. I sport je boj, který bolí.

Hoši děkujeme za nádhernou podívanou a snad za rok....Jste sice čtvrtí, ale v srdcích mnoha fanoušků zlatí.