Domov pro seniory zalitý božím světlem.

Tímto bych ráda navázala na svůj předchozí článek " o starém smradlavém praseti." Vystudovala jsem církevní školu vyšší odbornou se zaměřením na volnočasové aktivity a pastoraci což je obdobná činnost, pouze se jak na práci s

dětmi a mládeží více zaměřuje především na práci se seniory či umírajícími v hospicu. Možná v těch domovech seniorů scházejí i tito pastorační asistenti co vnesou trochu slunce do jejich duše. Např. v Rakousku je to celkem běžné. Dnes jsem tomu ráda, neboť takto jsem mohla nejlépe nejen očima ale i pohledem srdce poznat různá sociální zařízení, kam jsem se dostala na praxi. Hned v prvním ročníku nám byla vštěpována do hlavy především etika, estetika, úcta a pokora k životu jako takovému v jakékoliv formě. Krátce jsem pracovala v jednom pražském domově pro seniory zřízeném církevní organizací. Povětšinou se jednalo o klienty, či spíše klientky s alzheimerem. Muži zde byli v menšině. Hned první den po svém příchodu jsem dostala k přečtení a prostudování manuál ukrývající životopisy klientů, jakousi knihu života, kde jsem se mohla seznámit s jednotlivými příběhy od kolébky až k dnešku. Už při pročítání mnohdy krásných ale i bolestných prožitků jaké napsal sám život jsem v těchto lidech, přestože odraz v zrcadle i duši se trochu za ta léta pozměnil, nemohla nevidět člověka. Zastavila jsem se u každé fotografie, mnohé byly krásné černobílé a účesy i oděv tehdejších dívek mi připomínal první republiku. Během jediné chvíle na mě dýchlo celých sedmdesát, osmdesát let, dějiny jednoho života v nichž zanechal svůj odkaz. Třeba universitní profesor jehož později proslavili jeho studenti až v daleké Americe. Anebo paní, která celý svůj život zasvětila své milované a milující rodině. A nakonec na tomto světě z celé své rodiny zůstala ona sama. Jediná.

Po seznámení se s prostředím i představení mi jednotlivých klientů či spíše obyvatel domova jsem se jim nejprve pod dozorem zkušenějších věnovala, později i sama. Hned při nástupu jsem byla poučena, že klienty mám oslovovat vlastním jménem a příjmením ne babi a dědo, to jen, pokud si to budou sami přát. A ty co získali nějaký vysokoškolský titul např. pane doktore, pane profesore. Ti lidé jsou v různém stádiu nemoci. Jsou sice nemocní ale ne hloupí a mnozí v různých okamžicích života zareagují zcela normálně. Nebývá to prý tak často, ale stává se to a my jim takto ponecháváme lidskou důstojnost a prokazujeme úctu. Přidělena mi byla téměř osmdesátiletá paní, taková křehká babička s nádhernýma pomněnkovýma očima. Nemluvila, chvilkami si rvala vlasy. Krmila jsem ji něco přes hodinu, nebylo kam spěchat, praktikantky jsme tam byly dvě. A abych věděla, jest-li chce ještě další kousek bábovky či už má dost, naučila jsem ji na ano zvednout jeden prst a na ne dva. Zrovna tak i s pitím. Když paní ode mě něco potřebovala, tak zvedla prst a buď já či někdo jiný k ní přišel. Další paní, když si nechtěla nadělat do plíny ale normálně si potřebovala dojít na WC, velmi špatně se pohybovala, tak kývala hlavou a dělala šušušu jako mašinka a my jsme hned věděly. Klienti byli čistí, z jejich oblečení i pokrývek voněla příjemná květinová aviváž, prostředí v němž pobývali takřka rodinné procítěné lidskostí, pokorou a obětavostí. Jest-li jsem se někde opět setkala s anděly v lidském rouše tak asi tady.

A ač ošetřovatelský personál občas schází tak jako všude, nevezmou jen tak každého. Jsou zde upřednostňováni lidé vyučení či  vystudovaní  v oboru či příbuzném oboru nebo alespoň praxí v sociálních službách či někoho blízkého o něhož pečovali. Ti z ostatních oborů musí mít maturitu, alespoň jednoletou praxi v sociálních službách nebo ve zdravotnictví, péči o rodiče či jiné blízké osoby. Kurs pracovníka v sociálních si mohou dodělat do osmnácti měsíců. Jsou zde pravidelné supervize a dovolená šest týdnů aby se pečovatelky náležitě zotavily po své náročné práci. Na praxi jsou bráni studenti sociálních škol či příbuzných oborů, brigádníci z řad maminek na rodičovské dovolené či empatičtí lidé s hezkým vztahem ke starým a nemocným lidem. Jak pro samotnou ředitelku domova tak i pro  personál se tato služba stala skutečným posláním jak jsem zjistila již při samotném pohovoru který nepatřil zrovna k nejlehčím. Dostávala jsem spoustu otázek, vyplňovala test, mohla vyjádřit své vlastní představy a názory. Nezáleží na tom, zda uchazeče o novou práci poslal ÚP či škola na praxi nebo chce jenom brigádu. Všichni musí projít stejnými podmínkami. Své obyvatele tu mají rádi a snaží se jim co nejlépe zpříjemnit život. A co víc, sama paní ředitelka nechala ze své kanceláře vybudovat pokojíček pro jednu ze svých klientek, aby si v něm mohla vybudovat svou kočičí oázu a jako svou kancelář nechala přebudovat menší místnost která byla dříve jako úklidová. Klienti mají své vlastní pokoje, nanejvýš dvoulůžkové připomínající jim domov v němž vyrůstali. Jedna paní měla všude kočičky s nimiž prožila většinu života. Na obrázcích, na polštáři a malbách. Jiná zase krásné květiny. Když šly klientky odpočívat či spát popřála se jim dobrá noc a některým se ještě vkládala do úst  kostička čokolády kterou milují pro sladké sny.

Hygienu a přebalování braly pečovatelky a zdravotní sestřičky jako své skutečné poslání do něhož vkládaly především lidskost. Většina z nich jsou maminky, mají přece doma děti a o ty také pečovaly, přebalovaly je. Mají zde i upovídaného kočičího terapeauta, kočičku z útulku, kterou si klienti i personál zamilovali a pomáhala jim s jemnou motorikou. Klienti měli rádi předčítání ale i různé hry. Staří lidé jsou jako malé děti. Režim mají klienti celkem volný. Jestli přijdou na snídani v sedm, osm nebo v deset nikdo neřeší. Jídlo budou mít připravené. Zrovna tak oběd či večeře. Pan inženýr rád sedával na svém invalidním vozíčku na terase a pozoroval hvězdy. Myslel normálně jen se díky parkinsonově chorobě hůře vyjadřoval. Jinak byl celkem soběstačný a měl kolem sebe rád společnost, zajímal se o dění kolem sebe dokud to jen šlo. V televizi sledoval nejraději sport a zprávy. Když jsem se těm babičkám zadívala do očí, přestože byly stiženy vážnou nemocí co kousek po kousku ukrajuje člověčenství zračil se v nich vděk. A když je člověk, kterákoliv z nás pohladila jemně po vlasech, rozplakaly se. Možná při vnitřní vzpomínce, která už nenašla sílu vyjít z nitra ven. Pravda je že toto zařízení je malé, jen do deseti klientů. Snad i proto jsem v tomto rodinném prostředí procítěné boží láskou ráda pracovala a i si to tam zamilovala. Ti lidé mi přirostli k srdci. Přiznám se, že ve velkém několika patrovém kolosu připomínajícím sídlištní panelák bych se asi tak dobře necítila a zvláště se asi nemohla věnovat každému klientovi tak často a osobně. Ti lidé se v takovémto prostředí mohou cítit ztracení, odcizení a osamělí mezi lidmi. Ne každý je extrovent, ne každý žil ve velkoměstě. Ne každému klientovi či zdravotnímu a ošetřovatelskému personálu musí takovýto kolos v němž je víc lidského chladu než tepla a možná i té největší tmy pod svícnem vyhovovat. Snad je mnohem lepší stavět zařízení menší, kde panuje důvěra, laskavost, vstřícnost a nic se jen tak lehce neutají. Jak asi musí vypadat sociální zařízení v němž je sto, dvě stovky seniorů jen na pár pečovatelek si lze asi lehce domyslet. A také se v takovémto kolosu lépe skryje násilí, různá zvěrstva a hyenismus. A to už si vůbec nedokážu představit kdyby třeba v takovéto Slunečnici hořelo.

Smutnou stránkou zůstává, že ti co svou profesi berou jako skutečné poslání, službu člověku a nikoliv přítěž odcházejí. Ať už do důchodu, za lepším platem, tím že už sami zestárli a na svou práci nestačí fyzicky či psychicky, ale dokáží si to včas uvědomit či jen pro mizerné mezilidské vztahy na pracovišti. V domovech pro seniory na to doplatí především starší lidé, v nemocnici my všichni. Na prvním místě by měla být především lidskost ale i ty peníze pro ty obětavé zdravotníky a pečovatele, kteří si je skutečně zaslouží. Pedagogové chtějí nějakých 40 000 - 45 000 Kč, tak proč by takovýto plat nemohla brát taková pečovatelka či zdravotní sestra. Učitelé děti vzdělávají, ale pečovatelé pečují o jejich rodiče, prarodiče, často nemohoucí a nesoběstačné a zdravotní sestřičky pomáhají všem od kolébky k hrobu. Dříve se na zdravotní školy hlásily děti se skutečným zájmem o obor. Ne ti, co se na jinou školu nedostali a jinak by museli na učňák. Kritéria byla docela přísná a ne každý se na zdravotní školu dostal. Především v dobách socialismu. Pečovatelka by neměla být jen nějaká nízko kvalifikovaná pomocná síla jak jsou tyto ženy většinou viděny a brány, ale vzdělaný, empatický člověk se širším rozhledem a k tomu adekvátně ohodnocena. Pak se snad do budoucna přestanou dít obdobné věci neřku-li zvěrstva jako ve Slunečnici ale toto zařízení asi nebude zdaleka jediné. Pak tyto a jiné obdobné typy pseudopečovatelek zamíří do vhodnějšího zaměstnání ať už ve fabrice, vybalování zboží, úklidu či sadomasochistických salónů kde uplatní svou kvalifikaci a zaměření nejlépe. Světu schází lidskost, vzájemná úcta a pokora. Vystudovat může téměř kdokoliv. Se čtyřkami či vyznamenáním, to je přece jedno.

Tak je nastaveno naše školství. Pak takový člověk namísto vlastní práce odevzdá plagiát a ještě se nestydí jít do politiky či na jiná veřejná místa. V soukromé společnosti by si patrně neškrtl ani z deseti diplomy. A my se nemůžeme divit že to v této společnosti vypadá tak jak vypadá. Odsoudit a soudit není zrovna lehké když i ve vyšších kruzích nad slušností a morálkou vítězí vulgarita a arogance. Jak ale sjednat nápravu tam kde selhal jednotlivec, kolektiv, managment, politici i samotný stát. Ale není to jen stát či politici ale i vlastní rodina. Módním trendem několika let je mít ze syna či dcerky nejlépe manažera, nikoliv posluhovačku ve zdravotnictví. Ale kdo se o ně postará až sami zestárnout a rodina nebude mít čas. Patrně ti posluhovači co jimi budou stejně opovrhovat jako oni jimi opovrhují dnes. Ono ne nadarmo se říká karma je zdarma a vše se jednou každému vrátí jako bumerang v té nejnevhodnější chvíli. Před lety jsme měli blízkou osobu v jednom sociálním zařízení. Potřebovala zvýšenou péči neboť měla slabé srdce. Když zemřela, v nemocnici nám sdělili, že se hrozně zavodnila, připomínala Helenu Růžičkovou a personál domova jim sdělil že tloustla po koblihách. Prý si vždy jednu přidala k snídani. Za čtyři dny téměř o dvacet kilo. To by jich musela sníst kamión. Když jsme vešli do pokoje, po zemřelé už na nás za dveřmi čekal jen černý pytel co se do něho dává odpad s pár věcmi. Když zemřel tatínek tak jak si přál doma, pohřebáci tělo nacpali do černého pytle a když ho snášeli dolů po schodech, bouchli s ním o zábradlí. Když jsme je upozornili na trocha úcty k mrtvému odpovědí bylo, že už ho přece nic nebolí tak co.

A abychom neviděli pouze černobíle, ona dokáže pěkná nevraživost občas panovat i mezi samotnými seniory či seniory a personálem zvláště v těch větších zařízeních. Někdy jen stačí, že za jedním přijde celá rodina a za druhým nikdo či děti jen pro peníze, jsou nedochvilní, nesednou si na pokoji navzájem, nesednou si s pečovatelkou, zdravotní sestrou a ani s vlastní rodinou, teta závist se nevyhýbá ani těmto zařízením, to kyselo je moc kyselé...Zkrátka neduhy stáří v celé své parádě. A pak unavené pečovatelky často s vytahanýma rukama, sami mnohé ženy před důchodem co usínají při dvanáctihodinové směně pomalu ve stoje.

Někteří senioři by upřednostnili, aby se ve stáří a především v poslední fázi života o ně mohly postarat jeptišky. Kde je ale vzít když ztracená víra se k nám zpátky lehce nevrátí a chrám boží lásky jsme vyměnili za chrám konzumu. On i ten největší zapřísáhlý ateista na smrtelném lůžku začne volat Boha a prosit o smíření a odpuštění. A dostane-li rozhřešení, to už ví jen sám Bůh.