Každý rozumný člověk si přeje, aby se stát moc nezadlužil, aby poté dospívající generace nemusely trpět pod břemenem dluhů. K čemu nám však budou hromady peněz, když si nebudeme moci rozhodovat o vlastním státě?
Už samotné přijmutí Lisabonské smlouvy ponižuje všechny evropské občany. Není přece možné, aby byla Evropská ústava odmítnuta v několika zemích v referendu. A pak ji někdo přejmenoval na Lisabonskou smlouvu a protlačil už jenom parlamenty. Kdo jsme, že je naše vůle tak úspěšně ignorována? Kde je rozdíl mezi demokracií v Číně a v Evropské unii? V Číně se nejspíše nikoho neptají a pak rozhodnou. Ohledně Lisabonské smlouvy se nás sice zeptali, ale pak nám občanům ukázali Kalousku-jsi-jednička. My jsme jen lůza, ke které si každý může dovolit skoro všechno. Do nás kopat. Ano, my jsme ta lůza, které se všichni bojí jen tehdy, když nás z lesů žene hlad a pod okny stojíme.
Jistě se najdou lidé, kterým je vinou lhostejnosti vše jedno. Jsem však i já takovým ignorantem? Ptám se často. Když jedu tramvají, když je položena otázka do pléna a v neposlední řadě, když sleduji politické dění. Lisabonská smlouva je bezpochyby velkým mezníkem v dějinách. Poprvé přináší Evropskému společenství právní suverenitu - tímto se de facto rodí nový stát. A tak se ptám, kdo o tom rozhodl? Nějací politici, kteří většinu svého života prožili v područí Sovětského svazu. A teď nás vlivem Moskvy straší znova. Opět se chovají jako za komunismu. Úplně na nás kašlou. Lisabonská smlouva - nekoná se žádné referendum. Zkrátka se opět rozhoduje v poslaneckých lavicích. Prý je ona smlouva nutné zlo, které musíme přijmout, protože jsme vstoupili do Evropské unie. Větší nesmysl jsem ještě neslyšel. Do Evropské unie jsme přeci nevstoupili, abychom všechno odkývali. To jsme se před dvaceti lety nemuseli shromažďovat na náměstích a cinkat klíči. Do Evropské unie jsme přeci vstupovali, abychom měli větší vliv na věci, které se dějí kolem nás.
Také bychom se prý zostudili před celým světem, kdybychom Lisabonskou smlouvu odmítli. Jen nevěřícně kroutím hlavou. Odmítli Irové v referendu. Odmítli Francouzi a Holanďané, když se to celé ještě nazývalo Evropská ústava. A čeští politici mají strach, abychom náhodou nebyli jediní. Já se za ně stydím. Bojí se, co si o nich budou šeptat kolegové v zahraničích, a proto ignorují zájmy vlastních občanů a tímto i zájmy vlastního státu. Tito poslanci nejsou hodni hájit zájmy České republiky, připomínají-li více senilní klub strašpytlů s třesoucími se koleny než sebevědomé státníky. Ano, jejich kolegové v zahraničí si budou špitat, jací že jsou to zbabělci - chtěli odmítnout, ale přeci schválili.
Mnozí nevědí, proč je vlastně ta Lisabonská smlouva špatná. Ale ti se nemusí stydět, neboť jim to nikdo nevysvětlil. Než budete čísti dále, položte si zásadní otázku: Má v dnešní době Evropská unie málo pravomocí? Mě nenapadá jediná oblast, kterou bych nad současný stav chtěl svěřit do péče Bruselu. Jak je mediálně známo, na základě Lisabonské smlouvy přecházejí další pravomoce na unii. Dále už nebudeme mít právo veta v mnoha oblastech.
Doposud jsem náležel v našem státě k vládnoucí většině. Avšak svět je v pohybu a já mám strach, že se po přijetí Lisabonské smlouvy stanu vykořisťovanou menšinou. Je nás pouhých 10 miliónů oproti 500 miliónům v unii. Lobovat neumíme, velké a vlivné podniky u nás kromě ČEZu nemáme. Nevěřím, že se nestaneme obětním beránkem pro velké státy. Vždyť tomu tak vždy bylo. Vzpomeňme třeba na Mnichov 1938. Francie i Velká Británie věděly, že činí špatnou věc. Ale přesto neodolaly a pokusily se vytěžit co nejvíce pro samy sebe. Taková sobeckost. Po přijetí Lisabonské smlouvy stačí jedna směrnice, a už se české či slovenské pivo nebude moci prodávat jako „pivo", protože se výrobní technologie liší od evropského „piva". To nám ta sladká Evropa velmi rychle zhořkne. Lobby západních států se zaslouží o přijetí směrnice. A my se bez práva veta té směrnice už nikdy nezbavíme. Možná velmi nesmyslný příklad, avšak realita může být velmi krutá.
V současné době jsme to my občané a naši politici, kdo určují význam slov demokracie, svoboda, rovnost a podobně. A když se nám věc nedaří, obracíme se na ústavní soud. Lisabonská smlouva tento úkol svěřuje Evropskému soudnímu dvoru, jehož rozhodnutí mají přednost před těmi našeho ústavního soudu. Může to dojít tak daleko, že tento evropský soud zruší zákon o předčasných volbách, protože koliduje s Lisabonskou smlouvou. Můžeme poté ještě mluvit o suverenitě České republiky? Těžko, když se z naší ústavy stane kus nepotřebného papíru. (O tomto problému se chystám napsat další příspěvek, až prostuduji nejnovější argumentaci německé ústavní stížnosti.)
Co nám Evropská unie nabízí výměnou za schválení Lisabonské smlouvy? Prý budeme moci lépe čelit krizi. Asi nebudeme mít dvouprocentní růst HDP, ale rovnou tříprocentní. Ale stojí nám to za omezení suverenity naší země? Chceme si kvůli výhledu na trochu větší růst ekonomiky vzít naši národní identitu?
A ještě k honu na Václava Klause coby prezidenta České republiky. Nevím, k čemu je ten až nechutný nátlak. Skupina senátorů chce přece využít svého výsostného práva podat stížnost k ústavnímu soudu. Dokonce tento soud upozornil na skutečnost, že Lisabonskou smlouvu jako celek neposuzoval, a proto je nová stížnost přípustná. Ti, kteří nutí pana prezidenta k okamžitému podpisu a ohánějí se znevážením zákonodárného shromáždění, by si měli uvědomit, že jakmile Václav Klaus tuto mezinárodní smlouvu podepíše, už navždy bude ratifikovaná. Kdo nechce nechat přezkoumat Lisabonskou smlouvu na soulad s ústavou, je jako kat, jenž bere odsouzenému na smrt poslední opravný prostředek. Třeba je opravdu nevinný, třeba nám ta smlouva opravdu bere svrchovanost. A v tomto případě by se kat stal vrahem a onen zákonodárce popravčím české suverenity.
Možná si říkáte, že přeháním. Ale koho by krátce po druhé světové válce napadlo, že se spolek pro obchod s uhlím a ocelí vyvine v dnešní Evropskou unii? Asi nikoho. A tak dejme Bruselu bianko šek v podobě Lisabonské smlouvy. Uvidíme, jak se Evropská unie stane nekontrolovatelnou institucí, která si jako každá instituce bude snažit ukořistit co nejvíce vlivu. Ale já netoužím být revolucionářem z donucení. Nechci poté násilně vytrvávat Českou republiku z evropských struktur, abychom si mohli o sobě rozhodovat sami. A tak říkám Lisabonské smlouvě ne a dál chci hledat konsens na evropské úrovni, aniž bych se musel bát, že nás přehlasují.
