Byla obyčejná sobota, ale přesto to byl pro nás sváteční čas. Ve Freiburgu, vzdáleném to německém městečku, nestačila místa k sezení a lidé stáli. Za malým stolkem seděli tři spisovatelé - a jeden z nich byl Jáchym Topol.
Může být rozporuplnou postavou, avšak nedá se mu upřít, že potěšil české krajánky. I když ho naše přítomnost v blízkosti hranic se Švýcarskem a Francií velmi překvapila, až nás to zarazilo. Ale nemáme mu to za zlé. Jeho příspěvky do diskuze byly vtipné. Svými historkami nás dokázal rozesmát. Jen nás mrzelo, že se nemohl zdržet déle.
Budeme si ho pamatovat jako obyčejného člověka, jak vychází ze dveří s lahví minerálky a nakousnutou houskou. A pak jsme ho odchytili. Aby se mohl podepsat česky mluvící Řekyni, musel mu můj kamarád podržet nakousnutou housku. Podepsal se na bílý papírek, který jsme zcizili z jedné ze židliček a na němž stálo „Reservation". A po krátkém rozhovoru nám byl svěřen výtisk jedné z jeho knih. A tak jsme na autorovu výzvu založili český čtenářský kroužek.
Jistě se ptáte, jak se Jáchym Topol dostal do Freiburgu. Nevím, ale přál bych si, kdyby nebyl poslední známou osobností, která toto půvabné město navštívila. Před několika týdny zde přebíral Hayekovu cenu i prezident Václav Klaus. Bohužel se o podobných událostech dozvídám většinou až zpětně z novin. Proč se nemohu zbavit dojmu, že na nás krajánky Ministerstvo zahraničí zapomíná? Je sice pravda, že místní české kulturní dny jsou zaštítěny konzulátem v Mnichově, ale já jsem živého pracovníka ministerstva zahraničí ještě neviděl. Do kultury a různých divadel se v Česku sype hromada peněz - co se dělá pro Čechy žijící v zahraničí? Jsou snad méněcenní? Nejsou to právě oni, kdo vytváří obraz České republiky v očích cizinců? Nezasloužím si, aby se mi postavilo celé české divadlo. Ale mám se proto stát kulturním vyděděncem?
