Po prožitém víkendu se zamýšlím nad otázkou, zdali je něco špatně. V pátek by mě ani nenapadlo nad takovými věcmi přemýšlet, ale strávení dvou dnů na jižní Moravě pořádně zaměstnalo můj mozek. „Kdy bude svatba?“ Tak přesně tahle otázka mi byla vpálena hned po pozdravu a hned několikrát během víkendu.
Nejrůznější tradice, ať už jsou to hody, oslavy vína, výlovy rybníků, vesnické zábavy a jiné příležitosti mi nejen umožňují po letech potkat přátele, spolužáky a užší i širší rodinné kruhy, ale současně jsem se těšila na to, že alespoň na dva dny vypnu a odpočinu si od mnoha pracovních povinností. Šťastná a spokojená s vidinou dvou dnů volna jsem se těšila na víkend. To jsem ještě netušila, že nedělní návrat do velkoměsta za povinnostmi i starostmi všedních dnů bude mít tentokrát neuvěřitelné kouzlo. Po dvou odpočinkových dnech jsem se vracela někam, kde nejsem a nebudu několikrát za den dotazována na nepatřičné soukromé otázky z nejrůznějších stran.
Samozřejmě mi to ale nedalo a během víkendu mi otázka, zřejmě na Moravě běžná stejně jako „How are you“ v angličtině, rezonovala neustále dokola.
Je mi osmadvacet let a poslední dva až tři roky bych v jistém slova smyslu nazvala nejlepšími roky svého dosavadního života. Do devatenáctého roku života je každý z nás nějakým způsobem omezovaný rodiči a financemi, po devatenáctém roku přichází vysokoškolský život, vymanění se z dosahu rodičů, ale u většiny z nás za přetrvávajícího limitu financí a tím i možností...a pak, když dostudujeme a pracujeme a nabízejí se díky vlastním příjmům nové možnosti, jak využít volného času, se spousta lidí okamžitě vrhne na vdávání, ženění, plození dětí a jejich výchovu. Neodsuzuji nikoho takového a každého jednoho člověka následujícího tento scénář plně respektuji.
Proč ale nerespektují druzí nás? Nás, kteří jsme se rozhodli, že se nepohrneme ihned do plození potomků a vyčníváme z vesnických a maloměstských „nepsaných předpisů“? Nevím, ale chybějící respekt i chybějící takt mě stejně na mnoho hodin zaměstnal.
Nikdy jsem neměla pocit, že je něco špatně. Nikdy jsem se necítila divná. Nelitovala jsem toho, že jsou věci tak, jak jsou, a život má svůj přirozený logický vývoj. Ale existuje mezi námi mnoho lidí, kteří si myslí, že jen „nějak“ to je správně a všechno ostatní je v nepořádku. Věří v nějaké své nepsané tabulky, kdy co a jak má přijít, a pokud to tak není, tak si myslí, že je to špatné. Že je problém. Ba co víc, že to je pomalu katastrofa.
Nemám pocit, že na tom, že jsem se rozhodla po vysokoškolském studiu i nadále sbírat zkušenosti, získat léta praxe, poznat jiné kouty světa a následně se zasvětit rodinnému životu se všemi poznatky, zkušenostmi i nadhledem, by bylo cokoliv špatně. Jsem šťastná a vím, jak a kudy chci svůj život ubírat. Jen, jak jsem pochopila, je poměrně hodně lidí, kteří rozhodnutí nás – a teď mluvím za mnoho žen (a možná i mužů), které se nevrhly hned po škole do rození dětí - nechápou, netolerují a svým způsobem i třeba odsuzují. Ale proč?
Možná je i omlouvám. Asi nikdy nic jiného nezažili, asi neumějí vnímat lidskou svobodu chování i rozhodování, asi netuší, že každá životní cesta je jiná, originální, jinak spletitá i vedoucí jiným směrem, že každý z nás to má v životě trochu jinak a co je důležité, je nadhled, respekt a tolerance. A právě tomu mě učí zkušenosti, cestování i škola života mimo stěny univerzity. Vím, že jednou budu moct tyto zkušenosti, názory i open-minded smýšlení předat svým dětem, na které se už teď vlastně nesmírně těším, ale vím, že na takový životní krok ten správný čas teprve přijde.
I tak mě ale bombardování otázkou, kdy bude svatba, a to opravdu mnohokrát během víkendu, zarazilo a donutilo se zamyslet, zdali u mě není něco špatně.
A vím, že není. Alespoň já to tak nevnímám a cítím se spokojeně...a úplně stejný pocit spokojenosti přeji každému – ať už má svůj přístup k životu jakýkoliv.
