Láska. Bez předsudků, bez pochybností a bez podmínek...

Nejsem naivní ani nejsem přehnaný snílek. Střetů s realitou mám za sebou poměrně dost, ale přesto věřím v to, co je nejvíc. Věřím v sílu lásky. Věřím v lásku. Lásku bez předsudků, bez pochybností a bez podmínek.

Pokud ji takovou umíme dát, tak se nám taková i vrací. V dnešní době, kdy se ale každé druhé manželství rozvádí a mnoho lidí spolu žije na „psí knížku“, a to nezmiňuji statistiky těch, kteří vyhledávají rozptýlení a rozkoš mimo manželství, je fungující manželství vlastně zázrak. Něco, co si mnoho lidí ani nedokáže představit. Dokážeme si ale představit, že bychom pro to udělali víc? Že bychom pro druhého žili? Že bychom před problémy neutíkali, ale problémy řešili a naučili se trpělivosti, porozumění či uměli odpouštět? Je to hlavně o nás, jako cokoliv jiného v našem v životě.

Jsem vděčná za vymoženosti dnešní doby a vážím si příležitostí, které nabízí. Daleko více si ale vážím lidských vztahů, nezištnosti a lásky, která umí hory přenášet, byť ne každý je ochotný za ni bojovat a dát jí prioritu před vlastní sobeckostí či materialismem.

A i přesto, kudy se svět ubírá, vzhlížím k zázrakům, jaké existují. Jsem nesmírně vděčná a díky Bohu za to, že moji prarodiče oslavili diamantovou svatbu. 60-leté výročí své svatby, 60-leté soužití, kdy jsou jeden druhému oporou, v dobrém i ve zlém.

Znám mnoho příběhů a historek z jejich života a vím, že to nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Oni si však z toho života tu růžovou zahradu za všech okolností udělali, a to i přesto, že ty růže, jež tu zahradu tvořily a jež na ní kvetly, měly vždy větší či menší trny. Žili skromně a byli spokojeni s málem. Uměli rozdávat, i když nežili v nadbytku. Uměli se radovat z maličkostí a na všem chtěli vidět to pěkné a to krásné, aniž by znali jakékoliv teorie pozitivního myšlení. Uměli si věcí vážit a problémy se snažili řešit, ne se jim vyhýbat či je obcházet. Tolik se toho od nich učím a jsou nesmírnou životní inspirací.

Fascinuje mě, když poslouchám, co všechno si museli prožít, a přitom často vidím, jak se po těch šedesáti letech umějí pohladit, při procházce se chytnou za ruku, umějí jeden pro druhého najít pěkné slovo a váží si jeden druhého.

Nikdo není dokonalý. Ani Ty, ani já, ani oni. Ale vnímám, jak oni na sobě chtějí vidět ta pozitiva a nehledají negativa. Uvědomuji si, jak si ten život umějí udělat krásný i bez luxusního či honosného zázemí, protože to pravé bohatství mají celých šedesát let v tom, že se milují a nedovolili, aby lásku mezi nimi cokoliv nahradilo. Milují se bez pochybností, bez předsudků a bez podmínek. Tak nesmírně inspirativní! Bůh jim žehnej!