Italský roadtrip, Toskánsko - část I.

Toskánsko. Oblíbený italský region, který láká turisty z celého světa. Lákal i mě, mnoho let. Nebyl čas nebo bylo málo času, nebyly vhodné okolnosti, nešlo to. Snila jsem o cestě napříč Toskánskem,..

Snila jsem o návštěvě známých měst i míst, o tom zdánlivě sladkém italském životě (La dolce vita) – alespoň na dva týdny. A protože sny jsou nejkrásnější, když se plní a prožívají, v letošním roce se to podařilo a s kamarádkou jsme vyrazily na italský roadtrip, cestu Toskánskem.

Plán byl i nebyl, a možná právě to bylo na celé té cestě to nejkrásnější. Když není nic dogmaticky dané, máte relativní volnost volby programu a prožíváte vše naplno, zůstanete tam, kde se Vám líbí, a to, co Vás nezaujme, jen projedete dál. Jak se říká – když je něco krásné, držme se toho, a když pak je na čase, nechejme to být. Načteno z knih, nakoukáno z filmů, známo z fotek; věděla jsem přesně, co chci. Navštívit vybraná i cestou objevená místa, kochat se krajinou, zásadně nejezdit po dálnicích ale italským venkovem, jíst ideálně tam, kde jedí především místní, dát si výborné italské víno, občas se po cestě vykoupat pod toskánským sluncem i popovídat si s lokálními lidmi. Zkrátka vidět, zažít, prožít, vychutnat, načerpat energii a žít kouzlem přítomného okamžiku, tady a teď.

Oddala jsem se této cestě naplno, každému dnu a všem zážitkům a byla to jedna z nejkrásnějších dovolených v mém životě. Nebylo to o nejluxusnějších hotelech ani restauracích, ale bylo to o upřímném prožitku a skutečné radosti z prožívaného snu a každého dne. Byly momenty, kdy mi z krás Toskánska doslova spadla brada a nechyběly ani časté záchvaty smíchu s kámoškou. Smích je zdravý a svět je zkrátka báječné místo k narození. 

Ale k samotné cestě a trase, ať se vlastně podělím o to nejpodstatnější. Do Itálie jsme připluly lodí z Chorvatska, kde jsme strávily pár dnů u moře. Trajekty jezdí ze Splitu či Zadaru, my zvolily Zadar, a po necelých sedmi hodinách plavby jsme se i s autem vylodily v Anconě. Příjezd do Ancony při zapadajícím slunci byl parádní, je to krásné přístavní město a bohatá historie promítnutá do architektury je vidět na první pohled. Po projížďce Anconou jsme vyrazily směr Assisi, do poutního místa.

Kamarádka pracně nainstalovala v navigaci (znáte to, dvě ženy a technika J), aby nám navigace nenabízela dálnice ani hlavní tahy, a ještě, když nám nabídla tři možnosti, většinou jsme volily tu druhou nebo třetí, ať je to pravý italský venkov a vyhlídky na krajinu! Trošku jsme nedomyslely, že po západu slunce na cestu neuvidíme. První hodinku to bylo krásné, výhledy na krajinu, průjezd městečky, kdy každé mělo ten svůj menší či větší hrad, slunečnicová pole, kopce, no zkrátka první momenty, kdy jsem říkala – jo, to je přesně to, co jsem chtěla. Nicméně po západu slunce se setmělo a místo asfaltky začala polní cesta, cedule pozor na jeleny, u cesty kočky, popadané větve, a navigace v autě jen hlásila, že se nacházíme mimo digitalizovanou trasu. Navigace na telefonu pro jistotu nefungovala vůbec, protože nebyl signál. OMG. Dělaly jsme srandičky, ale představa, že budeme mít defekt, nebude světlo, ani signál a ani jedna z nás kolo na autě v životě neměnila, už tak vtipná nebyla. Díky Bohu za ochranu. Asi po patnácti kilometrech jízdy terénem jsme opět přijely do nějaké vesnice, následně po pár kilometrech k dálnici, takže v ten moment navigaci „zakazující vjezd na dálnici“ jsme vypnuly, zvolily dálnici a zbývající část do Assisi tradá po dálnici! Italský venkov je nádherný, ale po západu slunce volit zásadně hlavní tahy! J

Vjezd do Assisi byl pompézní. Město na kopci bylo celé osvětlené, dominující bazilika sv.Františka byla neskutečná. Zabrzdily jsme a kochaly se pohledem na noční, osvětlené Assisi. Kouzelné město. Z dálky a v noci snad ještě větším zážitkem než ve dne a určitě stojí za to si cestu naplánovat tak, abyste Assisi viděli i v noci. Dokážu si tam představit i dva nebo tři dny, je tam opravdu co vidět. Ubytovaly jsme se v rodinném hotýlku pod Assisi a odpadly. Snídani jsme si vychutnaly na zahradě a těšily se při ranní kávě pohledem na okolí. Zatím to byl region Umbrie, ale ta krajina i samotné Assisi bylo okouzlující. Bazilika sv. Františka má dvě části, Dolní chrám a horní chrám, oba dechberoucí, a součástí je i rozlehlý klášter. Celý areál, nádvoří, vše stojí za procházku a prohlédnutí. Jelikož bylo velké horko i hlad, na oběd jsme se uchýlily do turistického místa nabízejícího sušené šunky, nejrůznější sýry a vína. Nebyl to typický oběd ani lokální putika, ale místní italské šunky, sýry, salámy byly dokonalé.

V rámci Assisi stojí za to prohlídka baziliky, kláštera, náměstí svatého Františka, nádherná byla procházka ulicemi starodávnou částí města (co nevýše), která nabízí krásné výhledy na okolní krajinu. Město je plné chrámů a kostelů a brouzdání uličkami k hlavnímu náměstí a objevování zákoutí je víc než příjemné, byť občas trochu víc do kopce. Osobně si více než na historické sbírky, expozice a muzea potrpím na atmosféru měst a výhledy, takže procházka úzkými uličkami zpříjemněné na atraktivním místě kávou či proseccem bylo moc prima.

Při cestování a poznávání míst mám tři své základní principy, jak dané místo co nejlépe poznat. Z výšky - výhledem, procházkou - poznáním „ducha a atmosféry“ místa a lidově řečeno žaludkem - ochutnáním lokálních a regionálních dobrot. Nepotřebuji procházet muzea, výstavy, vernisáže ani nechci jíst v nějaké sterilní „international“ restauraci, to je o ničem. Let’s see it, let’s feel it, let’s taste it. 

Cestou z Assisi jsme se ještě zastavily dole pod městem u poutního kostela Santa Maria degli Angeli, který stojí nad starou kaplí Porciunkule, kde svatý František zemřel. A čekala na nás Perugia. Město, o kterém jsem věděla, že je hodně na kopci, a že se tam nachází Universitá dei Sapori (Univerzita chutí) – tu mám na svém „wish listu“, protože tam dělají propracované kurzy a studium čokolády J Nabízejí ale především mnohaměsíční či několikaleté obory v rámci gastronomie – vaření, pečení, cukrářství, detailní kurzy zaměřené na výrobu zmrzliny, práce s čokoládou a mnoho dalšího. Tak až bude čas a příležitost, studium čokolády je jasné!

Perugia je historické a umělecké město, ale my jsme galerie nevyhledávaly. V rámci ubytování jsme v uměleckém městě zvolily Hotel Gió Wine and Jazz Area, stylový, artistický hotel, kdy víno, jazz a čokoládu prezentují jako své hlavní vášně a to se kromě stylových interiérů promítlo i do bohaté nabídky čokolády a čokoládových dobrot u snídaně. Navíc má hotel příjemný střešní bazén, což v horkých dnech bylo víc než vítáno. Město jsme si opět pro zachycení atmosféry prošly, navštívily jak hlavní turistickou a obchodní tepnu, tak místa s podstatně méně turisty, a procházka to byla vydatná – kopec byl tak velký a prudký, že jsme to v nohách druhý den pocítily. Nachodily jsme více jak 10 km. Město shora? Určitě doporučuji na aperitivo v podvečer věž Torre degli Sciri, ze které je na město krásně vidět. Na jídlo je pak nejlepší vyrazit mimo turisty, i přesto, že se nejvíce restaurací nachází na turistické tepně mezi Piazza IV.Novembre a Piazza della Repubblica, a na doporučení místních jsme zavítaly do uličky umělců, místních umělců. Osteria il Gufo byla top top top.  Jeden den v Perugii stačil.

Po městech jsme se už přesouvaly více na toskánský venkov. Body na trase – Montepulciano, Montalcino, Cortona… bohužel jsme nezvládly Orvieto, Saturnii ani Arezzo v této oblasti, ale těch krás je tam tolik, že něco muselo zůstat na příště. 

Do Montepulciana jsme zvolily cestu podél jezera Trasimeno a vesničky, jež jsme projížděly, často stály za zastávku. Malé, starodávné, zdobné, plné květin a žijící si svým životem. Výhledy na jezero potvrzovaly rozmanitost krajiny a přírodní bohatství tohoto konce světa. Těsně před příjezdem do Montepulciana, středověkého skalního města viditelného již z dálky, jsme se zastavily na jedné místní agrofarmě a s výhledem na město poprvé v Toskánsku ochutnaly nejznámější červené víno této oblasti, Vino Nobile di Montepulciano. Výhled na krajinu, na vinice, na Montepulciano a Vino Nobile doplňuje kouzelný okamžik svým aroma i příjemnou chutí. Svět se tu zastavil a v daný okamžik nemá nic větší hodnotu než právě ten kouzelný okamžik. I Montepulciano jsme si prošly křížem krážem, opět do kopce a do kopce a do kopce, já poznávala některá místa z filmů a nejvíc byl výhled 360 °z věže a teras radnice (Palazzo Comunale). Kromě města na kopci je nádherný i trochu níže položený kostel San Biagio. O dobré jídlo a víno zde opravdu není nouze. Vyzkoušely jsme typické těstoviny „pici“ a místní sýry.

Montepulciano a Montalcino jsou města světově známá svým vínem a proto dalším cílem bylo Montalcino. Přes typické toskánské scenérie – slunečnicová pole, příjezdové cesty k domům lemované cypřiši, vinice a kostely či malé hrady tyčící se skoro nad každým městečkem jsme se přesunuly na tři dny do Montalcina. Srdíčko mi plesalo radostí, když jsem všechny ty scenérie mohla vidět na vlastní oči a do nekonečna si je užívat. Směrem k ubytování je určitě lepší nespat každou noc jinde, protože je to poměrně náročné – balení, vybalování, balení a přesun, ale v některém místě si i odpočinout či si udělat základnu. Montalcino - opět město v kopci, opět historické – jeho historie sahá až k Etruskům. A proslulé odrůdou hroznů Sangiovese, ze které se vyrábí ono lahodné Brunello di Montalcino. 

Tři dny v Montalcinu byly opravdu vydařené. Podařilo se nám objevit dokonalé místo - Hotel dei Capitani, jenž nabízel dokonalý výhled na krajinu - a to jak od snídaně, tak z pokojů, tak z bazénu. Ale o tom, co nabídlo Montalcino a přinesla další část cesty, se dočtete v další části.

Fotky z cesty si můžete prohlédnout na mém FCB profilu v albu zde.