Přemysl Pitter: kazatel a vegetarián

Přemysl Pitter (21. června 1895, Smíchov – 15. února 1976, Curych) byl český protestantsky orientovaný kazatel, spisovatel, publicista, radikální pacifista a sociální pracovník. Během 20. a 30. let 20. století se Pitter intenzivně věnoval propagaci pacifistických myšlenek, za což byl opakovaně soudně trestán a jím řízené spolky byly sledovány. Založil Milíčův dům na Žižkově pro mimoškolní práci s dětmi. Za druhé světové války přes přísné zákazy navštěvoval a zásoboval Židy. Po válce zažádal o znárodněné zámky v okolí Prahy a zde se staral dohromady o zubožené německé, židovské a české děti. Po nástupu komunistického režimu musel uprchnout ze země; nejprve působil v Německu, kde poskytoval pastorační a sociální podporu uprchlíkům v táboře Valka v Norimberku, později žil ve Švýcarsku.

Obrovská byla jeho publicistická a literární činnost. Napsal řadu náboženských knih, v let

ech 1924–1942 vydával časopis Sbratření, v exilu pak s Olgou Fierzovou Hovory s pisateli. Hojně spolupracoval s BBC a Svobodnou Evropou. V roce 1964 jej Jad Vašem prohlásil Spravedlivým mezi národy. V roce 1991 dostal Řád TGM I. třídy in memoriam.

Jako vzpomínku na něj vybírám část z jeho textu věnující se zvířatům a přírodě:

Lidé obírající se otázkami náboženskými, přehlížejí začasto a nechápou, že otázky náboženské úzce souvisí s otázkami životosprávy a že náboženství má určovati nejen náš poměr k Bohu a lidem, ale i k přírodě a světu zvířecímu.

Všichni velicí myslitelé náboženští byli si plně vědomí těchto vztahů a mnozí z nich postavili příkazy o lásce k přírodě a všemu tvorstvu na přední místo svých nauk. Ptejme se: Kdo prokazoval ode dávna a prokazuje stále největší beznáročné služby a milosrdenství člověku? Od prvních chvil života na této zemské hroudě odkázán byl člověk na pomoc zvířete. Zvíře skýtalo mu potravu, oděv, svou sílu a vydatnou pomoc v práci. Zvíře bylo a jest člověka nepostradatelným druhem. Díváme se na zoraná pole, na lány vlnícího se obilí, obdivujeme malebné vesničky a velebíme výstavnost měst, žasneme nad vymoženostmi stavební techniky. Myslíme při tom na píli hospodářovu, na dovednost a vynalézavost lidskou, na odvážný důmysl stavitelův. V méně již případech pomýšlíme též na mozolné ruce dělníkovy, na jeho námahu, na jeho podíl. Ale naprosto již nemyslíme na to, že nebylo by ničeho z toho, co nazýváme svou civilizací, kdyby nebylo toho nejtrpělivějšího, nejvydatnějšího a při tom nejskromnějšího činitele v lidském díle - zvířete. Kdo pomáhá v práci rolníkově, kdo oživuje naše lesy a háje? Kdo ochraňuje náš majetek? Kdo tahá a vláčí trpělivě nejtěžší břemena? Kdo zápasí s člověkem o lepší bytí, stará se o jeho obživu i obveselení? Kdo stává se člověku i zachráncem života a nejvěrnějším přítelem v nemocí, stáří a opuštěnosti? Mám za to, že nikdo nezaslouží si tak opravdově názvu »bližní« jako zvíře.

A jak odměňuje se člověk za všecku tu pomoc, dobro a lásku, kterou zvíře člověku skýtá? Smutná a bolestná je kapitola o vděčností člověka ke zvířeti. Člověk má řeč, má sílu, má svobodu, má um, může se ozvati, může se domáhati svých nároků a práv. Naše doba vyznačuje se právě obrovitým zápasem za práva lidská, hesla o sociální spravedlnosti jdou hřmotně světem a razí si cestu i do státních zákoníků. Kdo si ale při tom vzpomíná na onoho němého dělníka, který jen pracuje, dře až do úmoru a když už všecku sílu vydal a není k jiné potřebě - bývá zabit a ještě o jeho tělo rozdělí se kuchařka s výrobním průmyslem. Není právě povinností těch, kdož sami těžce pracují, aby se domáhali práv i pro ty, kteří stejně s nimi a hůře ještě nesou břímě práce a života? Právo ochrany zvířat je především právo sociální spravedlnosti, když již nelze u lidí hovořiti o vděčné povinnosti a soucitu…

Žel, člověk uzavřel své smysly krásám přírody, neumí naslouchati tajemným ševelům, jimiž příroda se modlí k svému Tvůrci. Smysly své omamuje a otupuje ničivými, protipřírodními »požitky«, své nitro otevírá hřmotu světa zevnějšího. Les je mu skladištěm dřevního materiálu, spád vody sleduje s tužkou v ruce a skaliny a romantická zákoutí jsou překážkou jeho dopravním plánům. Jak ubohý, jak strašně chudý je ten dnešní člověk i se vším bohatstvím svých bank, továren a paláců ...Jdi, pyšný člověče, jdi ke zvířeti a uč se od něho! Pak nebudeš své zvrhlé činy nazývati jménem svého ušlechtilého spolutvora, ale v úctě a v obdivu skloníš své čelo před projevem božství, které v sobě tají i ta zvířecí duše!

Člověk uzavřel se přírodě, příroda uzavřela se jemu. Stala se mu mlčelivou sfingou. Není mu chrámem, kde by se sbližoval s Bohem a čerpal osvěžení a nadšení pro další zápasy a úsilí k vyšším metám, není mu školou, kde by se učil poznávati zákony božské harmonie a moudrosti a které by pak vtěloval i do života společenského. Domnívá se, že zvířata mluví jen v bajkách a pohádkách, nerozumí jejích řeči a nazývá zvíře »němou tváří«. A přece ta němá tvář poučila by jej o tak mnohém, poradila by mu, co a jak by měl činiti, aby sobě i druhým život zradostnil. Místo toho hledí člověk na přírodu jako na svého »obchodního přítele«, s kterým možno vyjednávat, možno jej oklamat, využít, sobě podrobit. Příroda nedá se však dlouho znásilňovati. Svým zasahováním působí člověk porušení přírodní rovnováhy, které se krutě mstí na něm samotném. Člověk svou civilisací, svým nepřirozeným a protipřírodním způsobem životosprávy připravuje si vlastní zkázu, svůj úpadek.

O osudu zvířat hospodářských a vegetariánství píše Pitter následující:

Často slýchávám, jak křesťané omlouvají své masojedství slovy: »Ale vždyť Bible, ani Pán Ježíš nezakazují nám jísti masa! Ba dokonce evangelium samo vypráví, že Pán Ježíš jedl s učedníky beránka a ryby a o jídle se vyjádřil, že "ne to, což vchází v ústa, poskvrňuje člověka, ale což z úst pochází, toť poskvrňuje člověka."« (Mat. 15, 11.)

Je zajímavé, že tito lidé, tolik lpící na biblické liteře, trvají právě na věcech, které se hodí k omluvě jejich libůstek, v tomto případě poživačnosti masa, které v Písmu je vlastně jen čistě vnějším obrazem pro hodnoty vnitřní. Proč nelpí s touže houževnatostí na ostatních příkazech biblických, poukazujících na způsob života, jehož je Kristus vzorem? Pročpak ti, kteří tak horlivě dovolávají se Ježíše jen proto, aby se nemuseli zříci svého oblíbeného masa nebo sklenky piva či vína, proč nevezmou si ho za příklad i v otázce svých příjmů a bytových poměrů? To by se jim ovšem špatně hodilo. …...

Samotné pojídání masa z náboženského hlediska by ovšem nebylo ještě nic závadného, ale tomuto pojídání předchází něco, co právě je z hlediska náboženského a mravního hříchem a těžkým proviněním: je to vražda, zabití nevinného tvora. Je to zločin proti lásce. Nezabíjím-li tvorů sám, dávám je pro sebe zabíjeti jinými, najímám na ně vrahy a to je zločin ještě horší.

Avšak i to činí mne spoluviníkem na strašlivém týrání a vraždění jatečném, byť bych i sám masa nepojídal, jestliže ničeho nečiním proti tomu, aby tento barbarský zhoubný zvyk vymizel! I svou netečností béřu podíl na tom, že lidstvo hubením zvířat hubí samo sebe. Moje poznání ukládá mi i odpovědnost a úkol. Vegetarism neznamená jen nejíst masa, být abstinentem a nekuřákem.
Vegetarism, toť neustálý boj a úsilí o vyšší mravní a sociální život! Vegetarism je přirozený důsledek správně chápaného a prožívaného náboženství, vegetarism toť poslání vysloveně křesťanské.

Člověk, zhostivší se pověry masojedství, osvobozený od kletby alkoholismu, kuřáctví a jiných mravních a společenských zel, schopen bude i hlubšího života náboženského a jemné vlivy vyšších duchovních oblastí naleznou k němu přístup. Bude schopen lépe ovládati svoji nižší tělesnost a Kristus, ten živý Kristus, vstoupí do jeho srdce a naplní Svatým duchem lásky celý svět...

Nechceme jísti zvířecích mrtvol a jich tuků.
Nechceme býti příčinou jich útrap a smrti!
Nechceme ničiti ducha svého ni zdraví …

Vegetarism, toť neustálý boj a úsilí o vyšší mravní a sociální život!
….vegetarism, toť poslání vysloveně křesťanské.

Pane Pittre, odpočívejte v pokoji.