Určitě tu kouzelnou větu taky znáte: „To se ještě bude
hodit.“ A pak se vezme použitý balící papír/krabice od bot/zbylé šroubečky po
seskládání nábytku/odřezaný kousek dřeva po úpravě délky dveří a dá se to někam
do komory, kde to má čekat na to, až se to „bude hodit“. Nastává modelová
situace: krám v komoře zabírá místo určitý dlouhý čas (rok až 50 let) a
nikdy se nehodí. V okamžiku, kdy ho vyhodíte, druhý den by se
k něčemu hodil šroubeček po skládání nábytku. Manžel šílí, děti se smějí a vy běžíte do OBI koupit to, co jste včera vyhodili.
S jednou kamarádkou se často věnujeme rozborům tohoto tématu:) Rozdělujeme lidi podle chování ke zbytkům a krámům na dvě skupiny: sběrače a vyhazovatele. My obě se řadíme mezi vyhazovatele. Dost lidí z našeho okolí jsou sběrači. Pokud se tyto dva druhy sejdou v rámci blízké rodiny (máma, táta, děti), mohou vznikat konflikty. Pokud je někdo z okolí jiný druh než my, můžeme si o něm někdy myslet, že je divnej.
Zjistily jsme, že mladší generace (naše) jsou spíš vyhazovatelé. Proč doma skladovat bordel, když se všechno dá koupit za pár korun vedle v supermarketu a přesně to, co zrovna potřebuju? Starší generace jsou spíše sběrači („Zuzanko, za nás v obchodech nic nebylo, co jsme si neudělali, to jsme neměli“, případně „Ty hrníčky jsou sice po tetičce z její chaty, jsou otlučené, bez glazury a nedají se umýt do čista, ano, dá se koupit krásný hrníček za 20 korun, ale to je přece škoda, takhle utrácet“.) V extrému je pak mladá generace nazývána ničitelem Zeměkoule z důvodu konzumu a obydlí těch druhých připomíná křeččí noru s pachem zatuchlosti.
Mám vynikající tchýni. Je to zlatá žena, rozumná, vzdělaná, schopná, aktivní. Je sběračka. Když jsme se s jejím synem vzali a s tchýni se rozestěhovávali, rozměr sběračství vyplul ještě víc na světlo Boží. Máma se stěhovala do 1+1 a chtěla si tam vzít maximum toho, co nashromáždila za 40 let v bytě 4+1. Fyzicky to nebylo možné – podle nás, novomanželů. Ale máma to zvládla, pomohl jí v tom malý sklípek patřící k bytu. Už dřív jsem ve 4+1 „tak trochu víc uklidila skříně“ a vyházela pytel lyžařských punčoch z možná předminulého století, hromadu nočních košil pánských flanelových zatuchlých, několik desítek prastarých triček spoustu let nenošených, sbírku drátů různých délek, spoustu rezavého nářadí, sbírku rezavých příborů zděděných po nevímkom, několik zavařovacích sklenic naplněných šroubky. Nastala situace z úvodu článku – druhý den po vyhození nočních košil je máma slíbila známé pro nemocného manžela, ovšem košile právě odjely popelářským vozem do věčných lovišť. Nutno říct, že máma mávla rukou, řekla, že byly stejně staré a hnusné a ať známá koupí nové za pár korun u Vietnamců. Jsem teď za bezohlednou, co nebohé majitelce bytu arogantně vyháže její majetek bez jejího vědomí (když jsem to vyprávěla svojí mámě, málem mě zaškrtila a křičela, že mě dobře nevychovala), jenže skorotchýně mi přece řekla, že si mám dát své věci do skříně a kdyby něco překáželo, ať to vyhodím, tak co?!!!
Kvůli sběračství dochází občas k nedorozuměním. Nedávno požádala tchýně svého syna, aby jí dal vzpěru pod poličky v kuchyňské skříňce, protože se prohýbají. Můj muž otráveně řekl, ať místo vzpěry vyhodí těch 40 starých hrníčků, které tam skladuje a používá 4, a hned se to přestane prohýbat.
Můj táta je spíš sběrač a v garáži rodinného domu skladuje právě ony sbírky šroubku a drátů a plechovek s barvama. Máma to špatně snáší, chce mít garáž dočista vytřenou a napíglovanou. Jenže když tátovi vyháže sbírku prken a pak po něm chce vyrobit zástěnu k bazénu, umíte si představit tu „hlasitou komunikaci“;).
Ovšem musím přiznat zde na místě, že sběračství je možná v nás všech uloženo v genech už od pravěku a je jen otázkou času, kdy se my vyhazovači začneme na sběrače měnit. Bohužel to pozoruju už u sebe. Našla jsem jeden šuplík už napůl plný neupotřebených konců z garnýží, žabiček na záclony, hřebíčků různých velikostí, tašek na dárky. Taky jsem zpozorovala, že nábytek v obýváku se pomaličku polehoučku začíná plnit všelijakými keramickými kravinami, suvenýry z dovolených, prostě přesně tím bincem, který jinde tolik kritizuju. A proto jsme si včera daly s tou kamarádkou závazek: chceme zůstat vyhazovačkami jak jen to půjde. Budeme se navzájem hlídat a když se naše byty začnou plnit nepotřebným bordelem, navzájem si to řekneme a donutíme se k vyhazování. Protože přece nechceme, aby naše děti nebo jiní majitelé našich bytů po nás vyhazovali pytle zatuchlých flanelových nočních košil.
Volnému prostoru a čistému vzduchu doma zdar!
