Koukám tady na zápas Slavie s Plzní, sešívaní si právě dali vlastní gól, smůla a kuriozita, ale co se dá dělat, musí se hrát dál. Komentátoři ten moment podezírají z toho, že by mohl být dneska velmi důležitý. Musím říct, že stát se něco takového mně, asi bych se tam rozbrečelaa dál hrát nechtěla. Nebo nedejbože kdybychom jako mančaft prohrávali 1:3 na zápasy a mělo by se jet hrát k soupeři. Nikdo by mě nedonutil se snažit ještě to otočit. Hokejisti se vždycky snaží. Malá odolost, to je jedenz důvodů;-), proč bych nemohla být hokejistou;-).
Svět vrcholového kolektivního sportu je velmi zvláštní. Pro nás, kteří se v životě zabýváme něčím naprosto jiným, a je nás asi většina:), je to určitě svět, který si asi moc neumíme představit. Kdysi, před pár lety, jsem během své tak zvané a rádoby novinářské kariéry měla možnost do tohoto světa trošičku nakouknout. (Adamský právě utekl Drtinovi a dal gól,brankář Furch střídá, chudáček, je mi ho líto! Je to 4:4 a legrace končí!!! Nebo spíš znovu začíná!!!) Dostala jsem se do kontaktu se spoustou hráčů, extraligových a reprezentačních, skutečných hvězd i „obyčejných“ dělníků ledu, jakých je extraliga plná. Jsou to úplně normální kluci a obdivovala jsem vždycky ten tlak, kterému vždycky všichni odolávali, to, že uměli říkat jen to, co mohli a chtěli, loajalitu vůči týmu, klubu a trenérům, i když to někdy nebylo snadné.
Byla to krásná léta, kdy člověk nemusel nic, jen na konci semestru složit ty zkoušky. I když škola byla těžká, tak na ten hokej se prostě čas našel, cestovalo se na zápasy po republice i Evropě, vládla těžká pohoda. S několika hráči jsme si rozuměli velmi dobře, stali se z nich spojenci našich redakcí a bližší přátelé. S některými jsem v kontaktu dodnes, i když všichni už mezi tím hodněkrát převlíkli dres, soutěž, stát nebo i kontinent. Ať to byl starší (tj. víc než 25 let) kluk, nebo junior, ať byl kapitánem extraligového týmu, skvělým ostrostřelcem nebo osmým obráncem, obdivuju je všechny.
Když už bylo po všem, po zápasech, sezóně nebo mistrovství a byl čas dát řeč „jen tak“, zažívali jsme hodně legrace. Některé hlody se staly legendárními a když se sejdeme s kamarády, máme rozhodně na co vzpomínat. Největší zábava byla s jistým rodilým Tepličákem, který teď v dresu Ústí bude bojovat o extraligu. Když si objednával už několikátý dvojitý fernet a varovali jsme ho, ať nepije, jinak dopadne jako Láďa Lubina, pronesl nezapomenutelnou větu: „To, co já vypiju, to si Láďa kape do vočí.“ Stejně tak když jsme chtěli, aby do slavistického časopisu řekl své životní krédo, řekl:„V boji neznám bratra a v posteli sestru.“ Na tom trval, a tak se čtenáři asi divili.
Jistý bek, nyní Pardubák, byl ještě ve svém minulém působišti ve Znojmě požádán o autorizaci rozsáhlého článku. Když viděl rozsah textu, upřímně se vyděsil: „Napiš to nějak, ať nemám ostudu, já to číst nebudu, jéšiš dvě stránky, tolik jsem v životě nepřečet!“ Jeho kolega v obranných řadách Znojma byl jedním z nejbližších spolupracovníků. Má vysokoškolské vzdělání a podniká v reklamě, proto to s ním nebylo jednoduché, protože na svůj „mediální“ obraz dbal. Já jsem byla názoru, že neumí pořádně bruslit, natož bránit a že by toho měl nechat. To byla sezóna, kdy jeho tým byl druhý po základní části a on byl kapitánem. Vždycky mě odbýval: „Kdybys nekecala takový kraviny…“ Pak ještě dobyl titul mistra ligy na Slovensku a je tam velká hvězda.
Zvláštní kapitola byli mladíčci s velkým hokejem začínající. Ti byli opatrní a moc nám nevěřili. Všichni naši nejbližší z tédoby pak prošli draftem NHL, dva tam jsou, jeden nám vloni dovezl Stanleyův pohár a druhý střílí góly v Montrealu. Třetí si sice na draftu povídal do kamer s Mariem Lemieux, ale momentálně leží ve Střešovicích po té, co se včera na Spartě pozdravil s mantinelem z velmi blízka. Každopádně na ICQ si čas najdou.
Nemohla bych být hokejistou, protože neumím bruslit, bojím se stresových situací a vadilo by mi, kdyby o mně psali v novinách blbosti nebo si o mně lidi mysleli, že jsem cvok, i když bych nebyla. Jako onen známý rváč a výtržník, kterého postupně vyhodili z Plzně, Slavie, Kazaně, Švédska a naposled z Budějovic. Rebel a rváč, na kterého tribuny pískají. V reálu zlatý kluk se srdcem na dlani a ochotou pomoci, jak se dá.
Nemohla bych být hokejistou, protože dát si vlastní gól, prohrát doma 0:6 nebo odpovídat na pitomé otázky novinářů, to by mě trefilo. Proto mají borci na ledě můj obdiv. A já si budu dál pižlat svoje klinické studie.
Tak se taky snažte v tom, v čem jste dobří:)
