Je to k zbláznění. Určitě to taky znáte. Žijou všude kolem nás. Bydlí si, kde chtějí, dělají kravál, bordel, živí se tím, co kde najdou, nic je nezajímá. Ráno vás budí řevem pod okny a když jdete ráno do práce a večer z práce, posměšně na vás koukají, že jste blbí, kam to chodíte, když na světě je tak krásně. Oni nemusí nic dělat, jsou svobodní.
Máme taky takového souseda. Nedá se s ním rozumně mluvit. Kolikrát jsem ho přemlouvala, aby ten řev pod okny odložil na později, až vstanu. Mám smůlu. On může všechno. Dělá si, co chce a nikdo ho nezajímá, můj klid nejmíň. Je černý a je chráněný. Nevím, jestli má ženu a kolik má dětí, protože potkávám a vídám jen jeho. Je zajímavé, že je sám, že za ním netáhne horda rodiny.
Potkávám ho skoro vždycky, když jsem venku. Posměšně si pochoduje po trávníku, krmí se a potutelně na mě kouká. Je vlastně krásný, leskne se na slunci a blýská očima. Říkám mu Ty malá černá svině, pořídím si pušku a zastřelím tě a bude klid! Má mě v paži, je mu naprosto fuk, co si o něm myslím.
Bydlí někde v okolí, protože jinak by každé ráno při východu slunce nemohl sedět na nejhornější větvi břízy, co nám roste pod oknem. Už v těch pět ráno se leskne v prvních paprscích slunce, blýská očičkama a oranžový zobák září do dálky.
Manžel mi říká, že jsem nemožná, takhle nadávat takovému krasavci. Prý vždycky čeká jen na mě, aby mě ráno pozdravil a odpoledne mě chce potkat, protože mě má rád. Nevím, jestli malý, jako uhel černý kos, může mít nějaký vztah k člověku.
A co vy? Taky máte svého kosa, průvodce životem?
Tak pěkné brzce ranní zpěvavé jaro.
