Kromě kasín, neónů, barů, koncertů, a dalších večerních zábav v Las Vegas v zásadě nic moc není, tudíž přes den lidé buď vyspávají kocovinu, anebo obíhají zastavárny, aby mohli další večer naházet do automatu už úplný zbytek svého dřívějšího jmění. Anebo jezdí na výlety do blízkého, či vzdálenějšího okolí, reprezentovaného Grand Canyonem, nebo Death Valley. A druhý zmíněný bod byl i naší cílem.
Jde o oblast 100 x 30 mil , takže označení „bod“ není samozřejmě tak úplně na místě, možná tak při pohledu na globus. Jižní Nevada není moc odlišná od Arizony, prostě holá zvlněná rozpálená planina a sem tam křoví. Přejezd kalifornské hranice na tom moc nezmění, spíš k horšímu. Tedy aspoň v této oblasti. Ale to neznamená, že tu není legrace. Třeba když člověk narazí uprostřed ničeho na banku. Široko daleko žádný jiný dům, ale je tu banka. Hrdina Cimrmanovy „Hospody na Mýtince“ by měl radost, sem by mu lidi určitě nechodili.:)
Samotné Death Valley začne naprosto nenápadně – samoobslužnou budkou u silnice, kde si lidé kupují vstupenky. Po chvíli koumání, kam se má jako strčit náš National Park Pass, jsme usoudili, že z téhle mašinky nic nevyrazíme, a pokračovali v cestě. Těsně za touto budkou z této již tak opuštěné silnice odbočuje jedna ještě opuštěnější, a to odbočka na Dante’s View. Nevím, koho napadlo spojit Danteho jméno s Údolím smrti, ale paralela je to dobrá. Silnička stoupá, stoupá, a postupně se zužuje, asi míli před cílem je už i zákaz vjezdu s přívěsy, protože by se tam opravdu nevytočily, a nakonec vyjedete na hřeben a před vámi se otevře samotné údolí. Tedy, „před“… Spíš „pod“, a to hodně. Přesně 1755 metrů pod. Samotná terasa je ve výšce 1669 metrů nad mořem, a údolí dole je ve svém nejnižším bodě zvaném Badwater, a to je naopak 86 metrů POD mořem. Výhled je trochu depresivní, ale krásný…
Srdcem Death Valley je stejnojmenná vesnice. Samozřejmostí je letiště, golfové hřiště, kemp, a návštěvnické centrum, to vše 60 metrů pod mořem. Tady to tedy moc depresivně nevypadá, pěkné vzrostlé stromy a tak, ale i na jaře je tu dost horko. Opět nechybí výhružné tabulky s příběhy obětí, kterak se pán vydal v červenci na tříkilometrový výlet jen s litrem vody, a našli ho za půl roku půl míle od stezky, a podobně. Jelikož jsme žádnou turistiku neplánovali, nasedli jsme jen znovu do Ricka a vyrazili směr Badwater. Tam se jede po opět horší silničce, než je ta hlavní transverzála, ale pořád je to hezky hladké a pohodlné. Bude hůř.:)
Badwater se vyznačuje tím, že i přes víceméně celoroční horka je zde voda. Tedy, voda: takové pidijezírko, které se rok od roku zmenšuje (Al Gore by měl radost). Pak je tu ještě dřevěný chodníček do nikam, ze kterého se dá (legálně) slézt a projít se po solném poli. Pozornějšímu návštěvníku pak neunikne cedule s nápisem „Sea level“ nahoře ve svahu, směrem k dříve zmíněné Danteho vyhlídce. Teprve teď si člověk uvědomí, co je to 80 metrů (byť imaginární) vody. Většina návštěvníků Badwater se evidentně opět vrací směr vesnice Death Valley, neboť na jih odsud mizí již tak minimální provoz, a za celých cca 50 mil k jižnímu okraji parku potkáte tak možná jedno auto. Tomu odpovídá i stav silnice, která je výrazně užší, a hrbolatější. Tady teprve začíná ona proslulá samota. Ovšem místní Technická správa komunikací na tuto silničku asi nezapomněla, protože jsou podél ní vidět přípravné práce na vylepšení povrchu a rozšíření vozovky na standardní rozměry „dva pruhy plus široké krajnice“.
Následující noc jsme trávili v úžasné díře jménem Shoshone, která měla tuším 80 obyvatel, ale byla zde obligátní benzínka, krámek, a jeden motel jménem Shoshone Inn. Ovšem i zde byla Wi-Fi, takže jsme po menším boji dokázali rezervovat nocleh na další den. Respektive tři dny, protože nás čekalo největší město na trase, a to Los Angeles. Než jsme se do něj dostali, čekal nás ještě jeden celodenní přesun ze Shoshone: 60 mil po obyčejné silnici a pak asi 150 mil po dálnici I-15. Na dálnici samotné nic moc zajímavého není, ale s blížícím se L.A. se začal pomalu ale jistě opět dostavovat syndrom vesničana ve městě. Například varovné cedule, že za dvě míle začne placený úsek, a že neberou cash. Podle mapy nic placeného po cestě být nemělo. Nakonec zvítězila česká drzost, neboť jsme usoudili, že jako cizinci případnou absenci nějaké předplacené karty když tak nějak ukecáme. Nebylo třeba, z „placeného úseku“ se vyklubal „placený pruh“. Z pěti pruhů se ten levý trošičku oddělil (dvojitou žlutou čárou a plastovými stojánky), a za jízdu v něm se platilo. Něco na princip první třídy ve vlaku, asi je tam ve špičce větší šance na rychlejší přesun. Účinnější je podle mne model, ve který se dálnice vyvinula o chlup později, a to pruh nazvaný „Carpool“. To je věc také v Evropě neznámá, a nejprve jsme netušili, co to má být. Slovo „pool“ znám pouze ve významu bazén, resp. druh kulečníku.:) Ani jedno z toho mi tam nesedělo.:) O pár mil dál už byla vysvětlující cedule (asi jsme nebyli první, kdo to sousloví nepochopili): „Car pool: lane for cars with 2 or more persons". A bylo jasno. Vyhrazený pruh pro auta obsazená více jak jedním člověkem je podle mne velice dobrý nápad, protože pokud někdo visí v zácpě a kouká jak kolem něj projíždí auta volným pruhem, tak začne uvažovat, kdo dojíždí do práce stejným směrem. A místo dvou aut najednou vyrazí na tu kterou dálnici každé ráno jen jedno… Spolu s rostoucí cenou benzínu je tohle cesta, jak aspoň omezit zácpy. Ono na té „neviditelné ruce trhu“ něco přeci jen něco bude…
Zahlcen televizními zprávami o kriminalitě v některých částech L.A. jsem dlouho předlouho vybíral vhodnou čtvrť, kde si zajistit bezpečné a zároveň levné ubytování. Volba nakonec padla na Bell Gardens a hotel s nevábným jménem Vagabond Inn. Obavy byly zbytečné, hotel byl v pohodě, i když pravda: po přilehlé hlavní ulici se cca třikrát za noc prohnala kvílící policejní auta. Ověřovat si bezpečnost ulic v okolí pěším výletem ve dvě ráno jsem sice nezkoušel, ale Rickovi zaparkovanému na nehlídaném hotelovém dvorku se nic nestalo, takže to taky asi tak žhavé nebude.
Původním plánem bylo zajet další den do filmových studií, a den poté do oceanária SeaWorld v San Diegu na kosatky, delfíny atd. Plány se změnily ze dvou důvodů. Prvním bylo, že jsem na netu zjistil, že se ten den točí další díl Tonight Show s mým oblíbencem Jayem Lenem, a cestou k zábavnímu parku Universal Studios pak donutil polovičku k zastávce u NBC a zkusil se zeptat, jestli ještě nemají lístky. Lístky byly, dokonce zadarmo. To ovšem ovlivnilo náš rozvrh, takže jsme se rozhodli obětovat kosatky na smetiště dějin a ušetřit okrem iného i 500km za volantem, a ušetřený čas věnovat na návštěvu studií. Prozatímní plán se k těm studiím jen podívat, zjistit příjezdovou trasu atd. ale dovnitř nelézt, nám zmařila fronta aut u vchodu, ze které už nešlo vycouvat. A když už jsme tam byli a zaplatili 11 dolarů parkovného, už jsme šli tedy dovnitř. Pozitivní změnou pak bylo zjištění, že za těch 64 dolarů denního vlezného do samotného parku je v ceně zároveň permanentka až do konce roku, takže na tenhle lístek můžeme i zítra. Tím bylo o programu na další den rozhodnuto, protože park Universal Studios je opravdu skvělý.
Nejsem moc příznivcem Disneylandů, ale tohle bylo opravdu příjemně strávených pár hodin, člověk se vrátil tak trochu do dětských let, a radoval se z kravin typu společná fotka se Shrekem, nebo obchod s krevetami Bubba Gump. Je mi sice líto toho chudáka, co se pařil v jeho kostýmu (a všech jeho kolegů v Homerech Simpsonech a spol., ale život je holt boj.:) Samotný park obsahuje víceméně vše, co kdy toto studio natočilo. Použité kulisy z trháků se neničí, ale přesunou sem, a upraví do navštívitelné podoby, a dál tak vydělávají. Nevím, proč něco takového nedělá aspoň v omezené míře Barrandov, určitě by se taky našlo pár tisíc lidí ročně, co by se chtěli podívat na to jak se točil cojávím pan Tau, nebo něco…
Pokračování příště.
