Hotel Mammoth Hot Springs asi hřeší na to, že je jediný v okolí, a jeho vybavení není úplně top. Po menším boji s topením, vyřešeném celonočním otevřením okna, jsme se ale vyspali dorůžova. Užili jsme si správně buržoazní snídani, zatímco ostatní hosté a personál tipovali naši národnost. Uznávám, mátnul jsem je malým nápisem London na tričku. V kombinaci s následky české školní angličtiny, která má přecijen blíž k té britské, se shodli na to, že já jsem Brit, a moje drahá je z východní Evropy. Po prozrazení správné odpovědi došlo ke klasickému „jé, tam byl teď bratranec na dovolené“, následovanému hodinovou debatou na téma rozdíly mezi Amerikou a Evropou.
Nakopli jsme Ricka a vyrazili k severovýchodnímu výjezdu z Yellowstonu. Mé tušení mne nezklamalo, a tato část parku je suverénně nejméně rušná, a tudíž počet „wildlifů“ okolo a na silnici rostl geometrickou řadou - první bizony jsme opatrně objížděli už asi kilometr od hotelu. Bizonů se opravdu urodilo, bylo to jako 50 mil dlouhá ZOO… Bizoni, horské kozy, srnky, bizoni, vlk, zase bizoni… Ale v kombinaci s krásnou přírodou se to rozhodně neomrzí. Trochu jsem trnul, jestli bude průjezdný průsmyk, co je za tím severovýchodním výjezdem. Tedy, průsmyky jsou tam dva. Původně jsem chtěl jet přes Beartooth Pass, ale to je jeden z nejzasněženějších průsmyků, takže se otvírá až ke konci května. Naopak o kousek jižněji položený a o něco nižší Dead Indian Pass (nyní nazývaný politicky korektně Chief Joseph Pass), průjezdný byl. A stál za to. Serpentinami jsme se prokličkovali přes hřeben do města Cody.
Komu to jméno něco říká, ale neví co, tak vězte, že vaše intuice je správná, a je to občanské příjmení pana Williama Codyho, alias Buffalo Billa. A kde jinde by bylo muzeum tohoto slavného pána lépe umístěno, než v Cody. Už uvnitř kruhového objezdu před muzeem je jezdecká socha, před samotným muzeem je Buffalo Bill vestoje, a muzeum samo je plné jeho různých soch, relikvií, a expozic. Například celé jedno patro je věnováno tehdejším střelným zbraním, v počtu asi 1200 kusů, což jsem opravdu ocenil.
Wyoming jako takový je hodně roztahaný, a dalo by se říci „na jedno brdo“. Nicméně zajímavostí se v něm najde dost. Pro nás, filmové nadšence, nelze jet severovýchodním Wyomingem, a minout Devil’s Tower. Kdo kdy viděl Blízká setkání třetího druhu, ví, o čem mluvím. Bohužel začalo zrovna docela hustě pršet, takže z plánované procházky sešlo, ale i tak má to místo své genius loci…
Kousek na východ od Devil’s Tower je hranice Jižní Dakoty a za ní Mount Rushmore. Po Bílém domě a Zvonu svobody asi nejameričtější z turistických atrakcí, co existuje. Co si Evropan na první pohled neuvědomí, že nejameričtější na tom je ten fakt, že to bylo financováno ze soukromých zdrojů. Žádný megalomanský prezident, který by si chtěl takhle postavit pomník, ale soukromý filantrop. Rozjet takovýhle projekt, klobouk dolů… Nutno říci, že v tom nejel sám, jednou z nejviditelnějších součástí je pamětní deska s dalšími stovkami přispěvatelů. Tak jako tak mne překvapila až skoro útulnost toho místa. Očekával jsem velkolepé mávání vlajkami, a on je to vlastně jenom takový chodník lemovaný sloupořadím s vlajkami jednotlivých států Unie, zakončený amfiteátrem s výhledem nahoru na skálu.
Od Mount Rushmore se naše cesta už chýlila téměř ke konci, a tak jsme museli chtě nechtě zamířit na jih k Denveru. Poslední turistický bod na trase byl Fort Laramie, divokozápadní pevnost, a velká přepřahací stanice Pony Expressu. Bohužel se z ní dochovala jen asi desítka budov, a dva opuštěné polní kanony mířící do nikam. Ještě že to bylo zadarmo.:)
Do Denveru jsme vstoupili z opačného konce, než jsme ho opustili. Trochu to připomínalo D1 a Průhonice, hromada outletů a hypermarketů, akorát těch pruhů na dálnici bylo víc.
Původně jsme chtěli během pobytu navštívit nějaký typicky americký sport. Nejlépe hokej, ale byla doba playoffs, a nějak všechny ty týmy v zeměpisném dosahu vypadly. Ono je to možná lepší - dát 115 dolarů za nejlevnější místa na San Jose Sharks, to bychom si dlouho usmiřovali peněženky. Lístky na LA Lakers, co hráli během našeho pobytu v L.A. doma, je navíc téměř nemožné sehnat, takže jsme to vzdali a radši se drželi plánu cesty. Nakonec se sportovní povyražení konalo, i když ne moc americké – den před odletem hráli doma Colorado Rapids vs. Real Salt Lake, první a čtvrtý tým Západní divize Major League Soccer. A za takřka symbolických 20 dolarů. Volba byla tedy jasná, šlo se na fotbal.
Colorado Rapids hrají na vlastním fotbalovém stadionu, což není myslím v MLS úplně obvyklé, protože většina týmů se musí spokojit s hostováním na obrovských stadionech na americký fotbal. Je jasné, že se tam těch pár tisíc diváků málem bojí. V Denveru mají „Dick’s Sporting Goods Park”, osmnáctitisícový stadion čistě na fotbal, a nutno říct, že velmi pěkně architektonicky řešený. V duchu americké tradice je postaven víceméně “v polích” za městem, kde byl prostor pro rozlehlé parkoviště a 24 tréninkových ploch. Ano, dvacetčtyři hřišť, na kterých se pohybuje mládež a vyrůstají nové naděje. Myslím, že za pár let bude docela problem dát Amíkům na MS trojku jako posledně…
Zápas měl jednu zajímavost, protože se jednalo v zásadě o dvojzápas: nejprve ženský zápas místního Fort Collins Force s Washingtonem, a po hodinové pauze pak hlavní zápas. Na ženy byla otevřená jen jedna tribuna, a návštěva byla tak 2.000 lidí, na hlavní zápas pak mohlo být něco přes 10.000. Klasická evoprská atmosféra se samozřejmě nekonala, ale křivdil bych, kdybych tvrdil, že to nebyl pěkný zápas. Jednotlivci by se určitě v Evropě neztratili, spíš naopak, a jako tým by domácí i hosté hráli určitě minimálně na úrovni špičky naší ligy.
Zápas skončil za solidního deště 2:0 pro domácí, a všichni se hrnuli na parkoviště, rozmístěná kolem celého stadionu. My, zvyklí z ČR, jsme se nikam nehrnuli, protože jsme očekávali neorganizovanou tlačenici u jediného výjezdu. Ten byl ovšem čtyřpruhový, a celý systém napojení jednotlivých parkovacích ploch fungoval jak namazaný stroj, kterému ještě pomáhali jacísi “pořadatelé” se svítícími tyčemi. Namísto chaosu a přetlačování nárazníků á la Sazka Arena jsme tak byli spolu s dalšími x tisíci auty během pár minut venku, a mířili po dálnici k městu. Jen tak na okraj – parkování bylo samozřejmě v ceně vstupenky…
Po noclehu v našem “starém známém” hotelu Quality Inn, který nám posloužil i první noc po příletu, nás čekal poslední den v Americe, a pak už jen odlet směr Starý svět. Celý den byl samozřejmě poznamenán jistou sentimentalitou, neboť jsme nechtěli vrátit půjčovně Ricka, kterého jsme si i přes lenost jeho převodovky zamilovali, a už vůbec se nám nechtělo opustit tuhle vlídnou zemi.
Na rozloučenou jsme si udělali malé kolečko po centru Denveru. Mimojiné se aspoň podívat na hokejovou Pepsi Center. U ní, a vůbec u mrakodrapů v centru Denveru, jsem si ověřil, že se moderní budova dá udělat architektonicky i jinak, než jen jako válec či krabice z průmyslové šedi.
Zaujal mne místní (skoro bych řekl, že jediný) bezdomovec, který stál s kartonovou cedulí u křižovatky. To mne dostalo do téměř filozofické nálady. Nebojte, nechci rozebírat důvody vzniku této “komunity”. Zaujal mne text na té krabici a postoj toho člověka. Očekával jsem, že na ní bude nějaké srdceryvné heslo, jaké známe z desítek podobných cedulí na Příkopech a jinde, kterým chce dotyčný vyžebrat od okolí nějaké peníze. Jenže tenhle měl na ní něco, čeho jsem si v Praze nikdy nevšiml: “Potřebuji práci!”. Vzpomněl jsem si na Prahu s její půlprocentní nezaměstnaností a mírnými zimami, kde neustále slyšíme, jací jsou bezdomovci chudáci, a že jim ostatní musí pomáhat. Tady je nezaměstnanost určitě vyšší, zima dvojnásobná, a přitom bezdomovec nežádá o peníze, ale o možnost si je vydělat. Jak by řekl klasik: “A v-v-vo tom to je…”
