Musím se přiznat, že mne
překvapila absence nadávek v diskuzi pod prvním dílem, když jsem si ji
večer pročítal. Očekával jsem obvinění z nadržování Američanům, případně
podezírání, že jsem na něčí výplatní pásce, jak se stalo jedné bloggerce, která
se odvážila na Američany jenom neplivat.:) No, uvidíme.:)
Celkem důležitou věcí, která sice není tak moc mýtem, jako realitou, je časový posun. Moje dosavadní zkušenosti byly pouze s jednohodinovým, čili vlastně žádným. Takže jeden z hlavních faktorů, který jsem nebyl schopen při plánování cesty postihnout, bylo, jak zareagují naše organismy na přesun času o osm hodin zpět. Přistávali jsme ve čtyři odpoledne, tedy o naší půlnoci, tak jsem si říkal, že by to nemuselo být tak hrozné, že než něco nakoupíme, a dostaneme se do hotelu, bude tak sedm, a jelikož budeme unavení z letu, tak budeme spát dlouho. Takže bychom mohli vstát v nějakých rozumných šest ráno. To se naštěstí splnilo, žádné bloumání ve tři ráno po pokoji se nekonalo.
Nicméně ráno následoval mýtus, se kterým jsem, pravda, příliš nepočítal, a to bylo jídlo. Resp. jeho všeobecná sladkost. Američané (podobně jako Italové a x dalších národů) neznají „náš“ chleba, a jak jsme postupně zjistili, nejblíž našemu pečivu jsou francouzské bagety, zde prodávané pod názvem „French Bread“ coby drahá delikatesa. Všechno ostatní, nazývané zde „bread“, je sladký toustový chleba, jakkoliv ho prodávají ve dvaceti (údajně různých) typech. Co naopak překvapilo příjemně, byly ceny potravin. Aspoň tedy v supermarketech byly víceméně srovnatelné s našimi, spíš levnější, u některých věcí jako cukrovinky pak výrazně levnější. Ještě jednu věc musím zepsout, a to lůžkoviny. Všechno bylo čisté a kvalitní, to zas nemohu říci, ale to, čemu zde říkají peřina… Opět ekvivalent Itálie či Egypta, takové to prostěradlo s dekou, přehozené přes postel, a po stranách zasunuté pod matraci. Jak pod tím může někdo spát, to fakt nevím, já když nemám co zmuchlat v náručí, tak to nepovažuju za peřinu.
Ale zpět k výletu jako takovému. I přes absenci peřiny a blízkost dálnice jsme se vyspali dorůžova. Hluku zabránila dobrá zvuková izolace oken pro nás normální, a dodatečné špunty do uší v případě mé drahé polovičky. Nutno ale říci, že je používá téměř vždy a všude, protože i při jediném decibelu neusne. Totéž se týká byť i jediného fotonu světla, pronikajícího záclonou.:) Ale dost pomlouvání, vzhůru na snídani. Tedy… Ehm, snídani… Pokud za tzv. kontinentální snídani považujete sladkou housku se sladkou marmeládou a sladkým džusem. Zajímalo by mne, na kterém kontinentu tohle snídají… Já když nemám k snídani pečivo nebo aspoň chleba, a sýr a salám nebo šunku, tak to špatně nesu, takže mi došlo, že příští tři neděle budou v tomhle ohledu krušné. Já vím, já vím, měl jsem si tohle zjistit předem. A taky jsem si to zjistil. Ale stejně to člověka překvapí, když na to narazí in natura.
Po snídani byl na pořadu dne přesun cca 80 mil (130 km) na jih do Colorado Springs, resp. kousek na západ od něj, do městečka s poetickým názvem Manitou Springs. Coby železniční nadšenec si přece nenechám ujít nejvýše položenou železnici na severní polokouli. Mezitím jsem ještě stihl šokovat mého kamaráda, kterému jsem večer (tedy asi ve tři ráno našeho času) poslal záludnou smsku, zda režim P u automatu funguje i jako ruční brzda, protože se mi to nezdálo, že by auto ruční brzdu nemělo. Jenže nikde uvnitř Ricka k nalezení nebyla.
Zde by asi bylo na místě malé intermezzo: trpím mánií v pojmenovávání věcí a nalézání přezdívek pro všechny a všechno. Jednoho kamaráda jsem hned při prvním setkání překřtil na Andrého, protože jako první věc o sobě prohlásil, že hraje tenis. Prostě mi hlavou bleskla fotka Agassiho, a jemu to už zůstalo. Takže když jsem uviděl SPZku 195-RIK, z našeho minivozítka byl okamžitě Rick. Tolik poznámka pod čarou. Zpět k ruční brzdě. První noc chudáček Rick strávil tedy nezabržděn, což jsme zjistili ráno, když jsem prohlásil, že tam někde ta ručka musí být. A nakonec byla. V místech nalevo od chybějící spojky byl u stěny malý pedál, a to byla ona. To nás povzbudilo v hledání dalších funkcí, a podařilo se nám seznámit s funkcí většiny ovládacích prvků vozidla. Ale stejně nás mrcha Rick nepřestával překvapovat snad celou cestu novými a novými funkcemi, které měl. První byla hned při odjezdu, kdy při zařazení zpátečky zmizel displej rádia (který se později ukázal být zároveň touchscreen ovládáním), a místo něj se objevil obraz kamery zabudované v zadních dveřích a zobrazující v krásných plných barvách panoramatický záběr prostoru za autem. Koukali jsme na sebe v úžasu, no prostě vidláci prvně ve městě. Následovala první lekce navigace skrz město za denního provozu. Včerejšek byl víceméně jen po dálnici k nákupnímu středisku, a pak po dálnici k hotelu, takže se moc počítat nedá. Hned na první křižovatce následovalo setkání s místní specialitou – odbočování na červenou. V USA totiž můžete (pokud není uvedeno tabulkou „No turn on red“ uvedeno jinak) odbočit na světlech doprava i na červenou, pokud u ní zastavíte, a rozhlédnete se, že nic nejede. Pokud tím nikoho kolem sebe neomezíte, můžete jet. Zní to naprosto strašně, a je to dost blbý pocit, jet vědomě na červenou, a pořád se ohlížíte, odkud vyrazí ten houkající šerif. Ale nic se nestane, a časem zjistíte, že to výrazně přispívá plynulosti dopravy. Dalším poznatkem ze silničního provozu je, že Američani jezdí podle předpisů, jak co se týče značek, tak co se týče rychlostí. Standardně se sice rychlost mimo město „zaokrouhluje“ o pět mil nahoru, ale to považuji za „v normě“.
Zpět na trasu: vymotali jsme se z města, a zažili svoji první americkou dopravní zácpu. No, spíš zácpičku, na čtyřpruhovém vnitřním okruhu Denveru, v místech, kde se připojuje na místní severojižní magistrálu. Jo, ještě jeden zajímavý úkaz na dálnicích. Nemají připojovací pruhy jako takové, nájezdy jsou dlouhé, aby jste měli čas přizpůsobit rychlost, a zapojit se do provozu. Je dopravním přestupkem tam zastavit, jako se děje občas u nás, když najíždíte, najíždíte, nikdo vás nepustí, a vy dojedete na konec připojovacího pruhu. Tomu ale na frekventovanějších místech zabraňují světla na nájezdu. Musíte ale sledovat cedulky pod nimi. Je tam totiž napsáno, kolik aut smí projet na zelenou v každém pruhu. Většinou jedno či dvě. Cedulka „One vehicle on green in each lane“ to říká jasně. Zelená jen blikne, a rozjede se jen první auto v pruhu. Hezky se zapojí na dálnici, deset vteřin po něm blikne zelená znovu, a celý proces se opakuje. Opět docela dobrý příspěvek k plynulosti provozu.
Na tomto okruhu jsme také viděli naši první, a na dlouho poslední dopravní nehodu. Asi je to tím dodržováním předpisů, ale Američani prostě nějak nebourají. Anebo stíhají auta házet do příkopu dřív mimo dohled, než projedeme okolo.:) Ovšem i tato nehoda byla spíš symbolická, jeden upadlý nárazník, a druhý trochu promáčklý, prostě do sebe ťukli v zácpě.
A tak jsme se dostali na I-25, jednu z hlavních tras ve směru sever-jih. Američané mají rádi svůj pravoúhlý systém natolik, že kromě bloků domů ve městech mají podobně i dálnice, zde nazývané „Interstate highways“. Od východu na západ jdou sudé, od severu na jih liché, s tím že se číslování zvyšuje o 10 s každou další hlavní trasou. Vložené jsou pak číslovány čísly mezi, vyloženě spojovací pak trojmístnými čísly, opět ve stejném stylu sudá/lichá. Takže úplně na jihu je podél mexických hranic a moře z Kalifornie až na Floridu dálnice I-10, od ní dál na sever je I-20, I-30 atd. až k I-90 podél kanadských hranic. A totéž je kolmo na ně, kdy podél pacifického pobřeží vede I-5, a postupně na východ I-15, I-25, až po I-95 podél Atlantiku. Mnou zmíněná I-25 vede od severu z Wyomingu, přes Colorado až na jih k mexické hranici v El Pasu, a protíná Denver přesně uprostřed.
Ale to jsem zase odběhl od tématu. Další moje mánie, všechno vysvětlovat do detailu.:) Na I-25 jsme byli příjemně překvapeni, že přes všechna internetová ujištění, že rychlostní limity jsou ve většině států 55 mil na normálních silnicích a 65 na dálnicích, tomu tak není. Ve skutečnosti je to na většině úseků o deset mil víc. Což se v dlouhodobém měřítku rozhodně projeví. Prokličkovali jsme skrz Colorado Springs, i Manitou Springs, a úplně na konci městečka je dolní stanice ozubnicové železnice Manitou & Pike’s Peak. Naše mailová rezervace na nás čekala, a po nakoupení nezbytných kravin jsme se nalodili. Smáli jsme se, jak se změkčilým Američanům prodává kromě všech možných suvenýrových triček, hrníčků, čepic atd. i tzv. Elevation Packet, tedy jakýsi sprej s náhubkem, něco ve stylu primitivního dýchacího přístroje. O dva kilometry výše nás smích přešel.:) Motoráček vyrazil, a za slovního doprovodu průvodčího jsme se šplhali metr za metrem výš. Když pominu typicky americké pobízení, ať se seznámíme se svými sousedy, a ať pozdravíme našeho strojvedoucího Kevina (na což zareagoval celý vagónek sborovým „Hi, Kevin!“), byl to komentář celkem k věci, a většinou i vtipný. I když, nechtěl bych být v jeho kůži, a opakovat to dvakrát denně 7 dní v týdnu…:)
Samotná jízda byla zážitek, super bylo projíždět kolem nějaké pidipřehrady, která zásobuje Colorado Springs pitnou vodou, a u níž je nejmenší osada v okolí. Počet obyvatel:2. Bydlí tu prý Thomas a Barbara, kteří to mají k vlastní poštovní schránce 28 mil, a do obchodu 61mil; musí totiž objet celý masiv Pike’s Peaku. Na druhou stranu jsou za to prý placeni, protože plní na vedlejšák funkci hrázných u zmíněné přehrady.
Samotný vrchol Pike’s Peak údajně inspiroval paní učitelku jménem Katharine Lee Bates, která tu byla půl roku učit v letní škole v roce 1893, k napsání básně „America the Beautiful“, kterou později zhudebnili, a je z ní něco jako alternativa k národní hymně. Musím uznat, že paní Kateřinu chápu, výhled je opravdu úžasný a dechberoucí, a to mám za sebou už hodně různých horských vrcholků. Na tři strany se táhnou hřebeny Skalistých hor, a na východ je výhled do nížin Středozápadu, za dobrého počasí je vidět údajně až na 300mil. Když mi to dole říkali, tak jsem tomu nevěřil, ale nahoře jsem už tolik nepochyboval. Nicméně je tam teda zima jak v psírně, kyslíku HODNĚ málo, a když začalo foukat, tak mi ani dole zakoupená mikina pod bundou nestačila. Obešel jsem horskou chatu na vrcholu, a měl jsem dost, jak teplotně, tak fyzicky, nohy se mi z nedokysličení klepaly, že jsem málem nevylezl schody. Podobně na tom byli evidentně i ostatní, a to se k podobné „túře“ odvážili jen ti mladší. Cesta dolů už byla u většiny účastníků ve znamení držení se za hučící hlavu a vzpamatovávání se ze zimy. Kevinův kamarád průvodčí nám řekl, že nahoře bylo něco kolem nuly (rozuměj Fahrenheita), a relativní hodnota při započtení větru (netuším, jak to počítají) byla kolem mínus dvaceti (opět Fahrenheita, tedy cca -29 Celsia). Tím mé sebevědomí opět stouplo, neboť jsem pozbyl deprese, že už nevydržím s holýma rukama ani trošku mrazu.:)
Lehce zdrcháni jsme se opět vysoukali do Ricka, a zamířili dalších asi 50mil na jih, k našemu prvnímu noclehu v KOA, teda jenom z kempů sítě Kampground of America. Ano, správně, psáno s K. Jsou to možná trošku dražší kempy, ale mají tu jednu hezkou vlastnost MacDonaldů, a to tu, že mají svůj slušný standard, a víte do čeho jdete. A kemp nezklamal, milá paní na recepci, útulná chatička, teplé sprchy, a přídavkem dvě přítulné (čtyřnohé) kočky, vyvalující se před vchodem do sprch, a kamarádící se k kolemjdoucími. Paní na recepci (asi zároveň majitelka) si povzdechla, že jsou tak moc „friendly“, že jednou někomu vlezou nepozorovaně do karavanu, a on je odveze… Malý zádrhel nastal, když mi došlo, že jsem špatně přečetl větu na webu, a místo „lůžkoviny nejsou v ceně“ jsem pochopil „povlečení není v ceně“. Takže se stalo, že jsme vezli povlečení namísto spacáků. Nu což, jsme v Americe, vyřešil to nejbližší Wal-Mart. Ovšem ani to se neobešlo bez problémů, resp. nedorozumění. Paní nám poradila, kudy k Wal-Martu, že je to pár mil na jih po dálnici a tam to uvidíme. Dobře. Popojeli jsme po dálnici, sjeli do shopping centra, no a vešli do supermarketu, u něhož vykládal kamion s nápisem Wal-Mart. To, že se obchod jmenoval Sam’s Club, jsme nepovažovali za důležité, prostě nějaká verze Wal-martu, druhá značka, znáte to. V tom jsme se nepletli. Ovšem netušili jsme, že se jedná o něco jako místní Makro, tedy pouze s členskou kartou. Takže nastala další situace „nechápající zákazník-vidlák“, když po nás paní pokladní vytrvale chtěla kartu, a ignorovala jakoukoliv z kreditek, kterou jsme jí stkali pod nos. Nakonec vyšlo najevo, že si onu (členskou) kartu můžeme koupit, ale za 40 dolarů. To zas nechápala pokladní, že jí nechceme, když je to tak výhodné, a pořád zdůrazňovala, že za těch 40 dolarů to máme na celý rok!! Potěšilo mne, že je naše angličtina na takové výši, že si myslí, že jsme místní, nicméně dalo práci jí vysvětlit, že je sice fajn mít kartu na celý rok, ale že jí využijeme jenom 3 týdny, což se nám nevyplatí. To už konečně pochopila, a nasměrovala nás o kus dál, k „pravému“ Wal-Martu. To se ukázalo být nejlepší řešení, protože místo spacáků za 28 dolarů jsme koupili spacáky za 8, a navíc měli super polštáře každý za 5, což jsme usoudili, že si můžeme dovolit i za cenu, že je před odletem někomu věnujeme…
Pokračování příště
