Rádio - fenomén mého dětství

V dnešní době nepředstavitelná situace  - těšit se na něco, co bude v sobotu  a v neděli po O v té zázračné bedýnce. Ta naše měla černé dřevo a okrové cosi vepředu - byl to dráťák. 

Zapínalo se to do zdi a mělo to jednu stanici - Praha.

U nás bylo puštěné od rána do večera. Milovala jsem nedělní rána, kdy v osm zněla úžasná  barokní hudba Myslivečka, Bacha... a nenáviděla dechovku - ta zněla v ostatním čase opravdu hodně.

Ještě tak jsem snesla " hrají a zpívají plzeňáci" /a to jsem z Budějc!/

V sobotu mí oblíbenci začínali později, už nevím přesně kdy, myslím 13.40, byly to většinou dobrodružné hry. Skvěle zrežírované panem  Jiřím Horčičkou  - vždycky jsem byla k tomu rádiu skoro  přilepená a příhody  Mauglího, Baghíry a  Ká z Knihy džunglí jsem vnímala celou svou mrňavou bytostí. Zrovna tak všechny Verneovky. Ty tlusté knížky jsem pak četla mnohem později.

Neděle ve 13 hodin a pohádka - to byla pro mně svátost a pohádky v režii Karla Weinlicha  - nevím, jestli si to člověk lety nezkrášluje, ale pro mě to bylo něco neuvěřitelně kouzelného, skvělá dramaturgie, skvělí herci - já jsem byla jedno velký ucho a přitom jsem si malovala nějaké svoje představy... 

O pár let později  začínala v rádiu reportáž z nealkoholické vinárny U pavouka - hrozně jsem se divila, že jsme se o tom Cimrmanovi ve škole neučili, když toho tolik vymyslel...

Tehdy, /60. léta/ těch inspirací moc běžně nebylo a myslím, že to málo podporovalo fantazii a inspiraci mnohem víc, než dnešní zahlcení vším.